Rozhovor s Vítem Trnkou
Ing. Vít Trnka
Vystudoval ČVUT - Fakultu elektrotechniky - elektro, technickou kybernetiku. Vedl vývoj a programuje systémy Kokeš a Misys ve firmě, kterou si spoluzaložil. Spolupracoval na převodu tereziánských katastrálních map pro současný katastr. Souběžně vede vývoj systému AISLP – rozsáhlé databáze léčiv.
Programátor na volné noze, začátky a budoucnost
Víťo, jak bys nazval práci, kterou děláš?
Myslím, že by se to dalo nazvat programátor na volné noze, což bych asi nejraději slyšel. Dneska se tomu ale říká vedoucí projektu nebo něco takového. Já to ale neslyším rád, protože si myslím, že když někdo něco dělá, tak to má dělat pořádně, se vší zodpovědností, ať už v kolektivu dělá cokoli. Ne, že někdo něco tzv. vede a je zodpovědný jen za tu část dohadování se zákazníkem, a ten zbytek práce vyrobí nějaký „povl“ pod jeho vedením, a nikdo za nic v podstatě nemůže a tak dále.
A jak ses k tomu dostal, přes školu?
To snad ani ne, protože za nás se o tomhle nic moc nevědělo. Programovat se dalo akorát na kalkulačce Texas Instruments a to naprosto podivnými kroky.
Proč ses vlastně rozhodl pro tenhle obor?
Protože vysoké školy nás tenkrát učily programování a už jsem u toho zůstal. Šel jsem studovat vlastně něco jiného a zůstal jsem u tohohle. Baví mě to.
Myslel sis tenkrát, že by to mohla být budoucnost, tušil jsi to?
Jenom mě to bavilo.
Měl jsi taky představu, že to třeba bude jednou pro něco? Ne jenom jako práce je práce a je mi jedno k čemu slouží či tak…
Tenkrát mě to fakt jenom bavilo. Netušil jsem, jakého rozšíření to dosáhne, nebo že se to dá využít taky na něco jiného, než jenom na výpočty. V té době opravdu počítače byly spíš na výpočty než na zpracování dat. Na zpracování množství dat se to začalo používat sice v té době taky, ale nebylo to výrazné.
Nikdy tě teda tenkrát nenapadlo, jestli ta práce bude k něčemu do budoucna – třeba těm lidem, kteří tu budou po tobě. Zkrátka, že děláš věc, co tady zůstane nějak v pozitivním smyslu?
Ono je to tak, že za komunistů to člověk trošku víc bral tak, jako že se musí nějak uživit, nějak se postarat o to, aby se vůbec dostal k nějakému bydlení, a nějak to tady rozumně přežil. Starat se o to, jestli nějaká práce v komunistickém podniku bude přinášet dlouhodobě budoucí efekt pro lidstvo – to v těch podmínkách člověk nedokázal rozmyslet a vymyslet. Jestli někdo dokázal, tak ho obdivuji, protože tady všude číšela taková beznaděj typu – „Já jsem starý soudruh, který všechno ví nejlépe a vy mladí mě budete poslouchat.“
Člověk a svět kolem něj
Jak ti to tedy přijde dneska, jak to vidíš teď?
Dneska to vidím tak, že máme sice díkybohu větší možnosti, ale na druhou stranu lidem strašně chybí – řekl bych tak 60-70 % - nějaké směřování a lidi sami si žádné vytvořit neumí. Z toho vznikne dle mě strašné znechucení ve společnosti. Ty lidi nevědí, proč jsou znechucení, ale…
Myslíš tím to, že málokoho napadne nějaký projekt nebo něco nového?
Nejde o projekt. Ta společnost jak je teď postavená tak, že se snaží tvářit, jako že má nějaký cíl, ale ve skutečnosti žádný rozumný cíl jsem tu v poslední době neslyšel. Rozumný cíl ve smyslu – uděláme tu planetu obyvatelnější, já nevím, zúrodníme Saharu… Prostě něco rozumného, kdy by lidstvo pořád nebralo té přírodě za každou cenu všechno, a rozhodlo se konečně s tou zeměkoulí spíš spolupracovat, souznít nebo něco podobného. Už takhle tady škodíme až až. Veškeré projekty, které člověk slyší, jsou, že někdo někoho napadl. V lepším případě se sice objeví nějaký projekt, který by mohl být něčím přínosný, ale vzápětí ho někdo zneužije, vytěží z toho, co jde, zdevastuje, co kde může, a skutek utek.
Myslíš, že jedinec může udělat něco, aby to bylo nějak jinak?
Samozřejmě. Každý z nás může samozřejmě dělat všechno pro to, aby odmítal způsob života, který této planetě škodí. Ze všech sil se může snažit ostatním lidem říkat, že takhle to dál nepůjde. Samozřejmě může velmi zvažovat, jakým způsobem bude zdroje Země nebo čehokoliv – to se týká hodně i vztahů mezi lidmi – jakým tedy způsobem bude tyto zdroje využívat. Vždycky může být totiž ten kořistní, který uloupí, sebere, vyždíme něco – ať už to je ze Země, ze vztahu, z okolních lidí. Na druhou stranu se vždycky může aspoň snažit, aby ostatní lidi říkali: „ Jo ten člověk možná tušil, co chce dobrého dělat.“ Nebo alespoň na něj vzpomenuli s úsměvem, s nějakým potěšením.
Spousta lidí si neuvědomuje, že stopa, kterou po sobě zanechali, je buď nevýrazná, nijaká, nebo dokonce v podstatě spíš negativní. Asi jako: „Nojo, ten to tady pěkně prochlastal“ nebo „Sem tam se to s ní dalo vydržet…“
Podle tebe je tedy lepší snažit se být výrazný, a když ne výrazný, tak se aspoň snažit něco dělat či tak…?
Cokoli dělat a dělat to pořádně, to je určitě první věc. To snižuje náklady na život.
A co když někdo něco dělá pořádně a baví ho to a vlastně zjistí v průběhu života, že je to práce, která jakoby k ničemu moc není. Která třeba ještě i „může škodit“. Žádný příklad mě teď nenapadá, ale…
Typický příklad toho je třeba chlapík, který tady 50., 60. letech kázal, že vlastně je zbytečné v době, kdy všechno máme a vše umíme, aby ženy kojily děti, protože se dá bez toho docela dobře vyžít. A na tom chlapíkovi, který byl vynikajícím doktorem a pediatrem, je úžasné to, že když se v 80. letech potvrdilo, že to, co celý život hlásá, je naprostá totální blbina, která poškodila jak ty děti, tak ty mámy… Tak dokázal vystoupit před celým národem v televizi a v klidu říct: „Strašně moc se omlouvám, vím, že jsem mohl i ublížit...“
No tak to je teda frajer…
To je teda frajer. (pousmání) Každý z nás udělá prostě někdy pokus, který je blbě. Ale největší frajeřina je opravdu vystoupit, omluvit se jim a říct něco jako: „Sorry, já jsem to fakt myslel dobře.“ (pousmání)
Tohle opravdu obdivuji, protože když si představím, jak před lidi člověk přijde a oni ho začnou „kamenovat“…
No a teď mě řekni, kolik takových frajerů dneska po světě pobíhá. Když vidím všechny ty „cool týpky“, tak si říkám - to je v prdeli. (smích)
Česká nálada
Přijde mi, že často slýchávám od lidí ve věku tak nad čtyřicet, že by rádi žili jinde, v jiné zemi a tak. Čím myslíš, že to je?
Přístupem lidí k sobě. Generace lidí, která z komunistického vedení znala výchovu, jakou znala, musí odejít a musí odejít i jejich děti, které toto chování mají od nich naučené. Někdo chytře řekl, že až tyhle dvě generace vymřou, může to tady být trochu jiné. Tedy asi tak v roce 2050. (smích) Problém je, že my si tady v té naší kotlině žijeme docela dobře, a když k nám občas někdo vnikne zprava nebo zleva, tak se vždycky nějak přizpůsobíme. V tom jsme až příliš dobří a navíc tak máme naše neúspěchy vždycky na koho svádět. A to je to zlé – každý má přece mít dost vlastního rozumu, aby odlišil dobré a špatné, a každý má možnost zkusit se tomu nějak postavit.
A když si není jistý, i tak může jako obyčejný jedinec dělat hodně. Může ostatním ukazovat, že smát se a být příjemný k ostatním lidem není nic, za co by se měl stydět.
To je velká pravda, to mám na tobě moc ráda…(úsměv) Děkuju moc za rozhovor.
Já taky.