Rozhovor s Jindřichem Štreitem
Prof. Mgr. Jindřich Štreit
Český fotograf, vysokoškolský pedagog, kurátor a organizátor kulturního života se narodil 5. září 1946 ve Vsetíně na Valašsku. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Vyučoval na základní škole v Rýmařově, byl ředitelem školy v Sovinci a v Jiříkově. Absolvoval Školu výtvarné fotografie v Brně. Od roku 1967 realizoval více než 1100 samostatných výstav po celém světě. Jeho díla jsou zastoupena v nejprestižnějších galeriích. Vydal 30 knih a mnoho katalogů.
V roce 1982 se zúčastnil jako jediný fotograf nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců na tenisových kurtech v Praze, kde jeho fotografie vzbudily pozornost tajné policie. Byl vzat do vyšetřovací vazby a posléze odsouzen k trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců s podmíněným odkladem na dva roky. Do konfliktu s totalitním režimem se dostal kvůli fotografování socialistického venkova. Policie mu zabavila fotografický materiál a fotoaparát. V dějinách fotografie je tento případ pravděpodobně unikátní.
Po propuštění z vězení nesměl Štreit učit. Nejprve pracoval jeden rok v knihovně a po uzavření soudního jednání si musel najít zaměstnání jako dispečer Státního statku Ryžoviště.
Od roku 1994 je samostatný fotograf.
Od roku 1991 pracuje na dokumentárních projektech ve Francii, Anglii, Brazílii, Moldávii, Rakousku, Německu, Japonsku, Číně, Maďarsku, Rusku (Burjatsko, Krasnodarský kraj, Ingušsko, Čečensko), ale také v České republice. Za svoje fotografie získal řadu domácích i mezinárodních ocenění, v roce 2006 dokonce převzal z rukou prezidenta republiky státní vyznamenání Za zásluhy prvního stupně.
Vystudoval jste Pedagogickou fakultu, obor výtvarná výchova a učil jste. Kdy jste se začal více zajímat o fotografování?
Začal jsem fotografovat v prvním ročníku na fakultě. Otec však amatérsky fotografoval a tak jsem už jako dítě viděl, jak fotografie vznikají.
Co máte rád na práci fotografa? Učíte se něčemu? Čemu?
Fotografování je pro mě neuvěřitelným zážitkem setkávání a komunikace s lidmi. Je úžasné být u toho, cítit pulzující život. Nemusí jít jen o dramatické zážitky. I v nejobyčejnější a nejbanálnější situaci se toho odehrává mnoho.
Jako fotograf se věnujete hlavně sociální problematice - těžká práce, drogy, stáří, handicapovaní, nevidomí a dále. Proč je tomu tak?
Považuji svou tvorbu za angažovanou v tom pravém slova smyslu. Proto se věnuji těmto tématům.
Další téma, které celoživotně zpracováváte, je téma Vesnice. Kdy Vás tato myšlenka napadla? Proč zrovna vesnice?
Celý život žiji na vesnici. Tato tématika je mi velice blízká. Nevnímám ji romanticky, ale realisticky. Koncepčně jsem si toto uvědomil koncem 70. let minulého století. Vesnické téma hledám nejen u nás, ale také v jiných zemích (Maďarsko, Polsko, Rakousko, Francie, Anglie, Německo, Rusko, Japonsko, Čína, Brazílie).
Na Vašich fotografiích tématu Vesnice jsou často zachycování lidé v různých situacích. Proč zrovna tohle rád fotografujete?
Situace přináší život. Já je jen zaznamenávám. Jsem tichým pozorovatelem.
Jaká vlastnost je důležitá pro fotografa, který chce dělat sociální dokument?
Jedna z nejdůležitějších věcí je umění naslouchat. Každý z nás se mnohdy cítí sám a rád se podělí o své myšlenky, o své pocity. Fotograf by neměl vystupovat jako velký frajer. Když umí naslouchat, pomůže mu to při tvoření. Člověk vám sdělí svůj osud, svůj příběh a vy jej zaznamenáte. Vezme vás třeba domů a poodhalí vám místa, kam byste se normálně nedostal. Důležitá je důvěra.
Vy jste ale zvyklý pracovat na svých projektech i déle než rok. Za svůj život jste mnohokrát fotografoval ve Fakultní nemocnici Olomouc. Na čem jste například pracoval v prostředí olomoucké nemocnice?
Tři roky až osm let je běžná délka práce na mých projektech. Velmi zajímavý cyklus jsem vytvořil na olomouckém novorozeneckém oddělení ve spolupráci s panem primářem Lumírem Kantorem. Jmenuje se Miminka do dlaně, je zaměřený na problematiku nedonošených, nezralých dětí a výstava putovala řadu let mnoha místy v České republice. To byl velmi zajímavý projekt, ke kterému vyšla neméně zajímavá knížka pod názvem Otázky, kterou sestavil právě Lumír Kantor. Známé osobnosti jako Marek Eben, Táňa Fischerová a další se v ní zamýšlejí nad smyslem zrození a umírání, jde o etický pohled na záchranu dětí s nízkou porodní váhou. Je to velmi závažné téma, o kterém je třeba mluvit a je velmi zajímavé vidět fotografie těch dětí a číst si ty různé názory.
V zahraniční jste fotografoval mnohokrát. Říkal jste sám, že s lidmi, které fotografujete, nejprve trávíte nějaký čas, mluvíte s nimi. To ale v cizí zemi, v jiné kultuře asi není úplně snadné dostat se mezi obyčejné lidi a získat si jejich důvěru…
Je to náročnější. Je dobré, když máte nějakého člověka, který vás do toho prostředí uvede. Tady to zvládnu sám, ale v zahraničí je to obtížnější. Když mluvíme o zahraničí a hovořili jsme o mých nemocničních projektech, fotografoval jsem například i v nemocnicích v Japonsku, v Číně, v Německu,ve Francii, ale i v Rusku, v Moldávii nebo v Polsku. Je zajímavé porovnávat tato zařízení v různých částech světa.
Vypovídá to něco o té oblasti, o těch lidech, o jejich kultuře?
Vypovídá to hodně. Máme zafixováno, že Japonsko je nesmírně kultivovaná země s vysokou životní úrovní, ale jejich nemocnice mě překvapily. Pacient přišel a dostal jen lůžko, jinak si musel donést naprosto všechno včetně toaletního papíru. Nerad vzpomínám na nemocnice v Rusku nebo v Moldávii. Tam bych opravdu nechtěl být nemocný.
Vám se také stalo – pro nás mladé něco možná nepředstavitelného – že jste se v roce 1982 dostal do vězení kvůli fotografiím… Říkám to správně? O jakou výstavu se jednalo?
Výstava se jmenovala Setkání a byla v Praze.
Jak jste to viděl tehdy a jak to vidíte dnes? Myslíte, že je možné, aby se něco takového (ve smyslu komunistického režimu) opět vrátilo?
Nikdy nevíme, co se stane a jak se bude vše vyvíjet. Neměli bychom nic podceňovat. Nejdůležitější je svoboda.
Nedávno se mi do rukou dostal Váš katalog, na kterém jste spolupracovali s Martinou Vašíčkovou – Jsme ze stejné planety. Tento projekt se mi moc zalíbil. Jak tato myšlenka vznikla?
Projekt Jsme stejné planety, iniciovala Charita Praha. Myšlenku přinesla Kateřina Churchajeva, s kterou jsem se setkal v Čečně a v Ingušsku, kde měla na starost vedení humanitární pomoci. O této práci jsem vydal knihu Tak blízko, tak daleko.
Pozorujete Vy sám nějaké velké rozdíly v chování lidí zde a jinde na planetě?
Každá země má svá specifika a mnohdy nerozumíme a nechápeme, co se děje, co se stalo. Je to dáno historickými souvislostmi. Vše je relativní.
Je něco (naprosto cokoli), co byste rád vzkázal mladé generaci lidí, která zde žije?
Žijme a jednejme jako by byl ráj na zemi. Nejdůležitější a nejtěžší je cesta, cesta k sobě. Tvořme, když máme co říci. Buďme tolerantní.
Mnohokrát děkuji za rozhovor.