top of page

Rozhovor s Václavem Cílkem


RNDr. Václav Cílek, CSc.

Nejraději představován jako český geolog. Známe ho ale také jako klimatologa, filosofa a v neposlední řadě jako českého spisovatele.

Střední školu studoval v Tanzanii, poté vystudoval střední průmyslovou školu v Příbrami. Studia zakončil na přírodovědné fakultě Univerzity Karlovy – obor geologie.

Nyní pracuje jako vědecký pracovník v Geologickém ústavu Akademie věd ČR. Václav Cílek spolupracoval na zhruba třiceti knižních titulech, své texty také publikuje v řadě časopisů, např. Vesmír, Respekt. Spolupracuje také s Českým rozhlasem a Českou televizí. Byl průvodcem například v pořadech Putování starými cestami (2005), Kameny v české krajině (2008), autorsky se pak podílel na seriálech Podzemní Čechy (2001) a Podzemní Čechy II (2009).

Václav Cílek také získal řadu ocenění. Například za knihu Krajiny vnitřní a vnější a následující knihu Makom: Kniha míst získal Cenu Toma Stopparda za rok 2004 (cena za literární eseje).

Jako další knižní tituly můžeme uvést například: Borgesův svět, Dýchat s ptáky: Obyčejné texty o světle paměti, pravdě oblaků a útěše míst, Podzemní Praha: Jeskyně, doly, štoly, krypty a podzemní pískovny velké Prahy, Jak to vidí Václav Cílek (přepis rozhovorů s redaktory ČRo2).

Krajina, člověk a národ

Na začátek bych se ráda zeptala, jak bych Vás mohla nejlépe představit…

Jako geologa. Já to mám nejradši, protože když potom uvedete moc nějakých titulů, tak ono to vlastně není moc dobře.

Děkuji. Dočetla jsem se, že jste studoval střední školu v Tanzanii, jak jste k tomu vlastně přišel?

Moji rodiče tam pracovali. Tatínek dělal na geologickém průzkumu v Tanzanii, tak jsem se dostal do této školy. Jediný běloch jsem tam byl…

Už jako mladý jste tedy nějak inklinoval ke geologii?

Já jsem sbíral kameny vlastně odmala, od deseti nebo dvanácti let, takže to naprosto přerostlo v tohle.

Jednou z knížek, kterou jste napsal, je kniha Krajiny vnější a vnitřní. V této knize se objevuje myšlenka, že krajina je nějakým způsobem spjatá s lidskou duší – klidně mě opravte, jestli to říkám nějak nepřesně :)

Jojo, tohle je stará myšlenka, ještě antická a v antice se jednalo o to – to jsou vždycky jen zmínky – oni hodnotili, jak působí daný podnebí, větry. Ono to dokonce bylo tak, že každý z osmi základních větrů měl psychologickou charakteristiku. A to se dneska úplně zapomnělo. Takže vlastně každá krajina nějakým způsobem utváří lidi, tu duši těch lidí. No a oni se to dokonce snažili prakticky využít, říkali - ano, ohrožují nás Keltové z hor, protože hory dělají lidi takovýma tvrdýma, jak je tam těžký život. Tak je přesídlíme do nížiny, aby ztratili tu bojovnost.

Aha… A když Česká republika je ta tzv. naše česká kotlina – obklopená horami, můžeme tedy o tom našem národu něco takhle usoudit?

Dneska už je to těžký, protože je velká migrace. A vždycky se to pozná líp na místech, odkud lidi jenom odcházejí. Takže třeba dříve lidi odcházeli hodně z jižních Čech a skoro nikdo se tam nepřistěhoval. Takže to pak vždycky bylo tak, dnes už se to také proměnilo, že tyhle místa, kde to vystěhovalectví převládalo, tak si uchovaly ty starý zvyky.

Aha, to je zajímavé, děkuji. Nevím, jestli také cestujete hodně, či jste cestoval… Vnímal jste nějaké rozdíly krajiny, toho národa, který tam žije…

No určitě, to vnímáte i po těch Čechách, že. Třeba Chodsko, to je také typické, na Chodsko se nikdo dříve nepřistěhovával donedávna. Takže tady pro tu Evropu je typický, že takový, řekl bych, kulturní okruhy se mění každých třicet- čtyřicet let.

Já ty změny okolí, právě třeba i jen po Čechách, vnímám hodně ve stavbách v tom daném místě. Můžeme tedy něco usoudit jako o nás, o národu…asi ne, je to tedy tak, že jsme tak přestěhovalí, že to není možné?

Možná, že něco jde usoudit, protože v každém případě třeba Sudety jsou dodneška odlišný, takový jako studenější, takový jako ještě nesrostlý s těmi lidmi. Ale někdy se to projevuje třeba i nezvykle. Třeba jsem teďka byl na Pálavě a vlastně jsem si nikdy neuvědomil, že vinařský centrum Pavlov, že to byla vesnice německá, kde vlastně byli ti vinaři podsunutý, třeba z Kladna, který pak hledali poměrně těžko vztah k nové krajině. No že třeba tedy Pavlov byla taková obec určená, začátkem těch 50. let, spíš jako k likvidaci.

Můžu se Vás tedy zeptat ještě, jestli to tedy není otázka úplně od věci, zda si té své krajiny jako národ vážíme nebo je to spíš naopak, zda se to dá říct…

V Čechách je to složitější. Oni už to psali jiní autoři, dokonce zahraniční. V Čechách je mimořádně silný vztah k této zemi, ale jen u části lidí. Zároveň je tady ale i silný kořistný pud. Takže to, co my vidíme, je spíš ničení krajiny a také vnímáme, jak to ty lidi těžce nesou. Takže zde je tedy obojí přímo.

Obrazy, knihy a budoucnost

Já jsem také přišla nedávno k Vaší knížce Borgesův svět, která se mi zalíbila. Dočetla jsem se, že vlastně vznikla tak, že první byly právě obrázky paní Heleny Wernischové. To je velmi zajímavé, jak k tomu vlastně došlo, že právě takto vznikla. Já si to představovala třeba tak, že jste vzal obrázek a řekl si, tento mi připomíná tohle zajímavé téma…nebo to bylo zcela jinak?

Ne, ne. To já když jsem dělal třeba Podzemní Prahu, tak k tomu, abych napsal o podzemní Praze něco, tak k tomu mě dovedli až Martin Majer a Milan Korba, který tu Prahu nádherně nafotografovali. No a podobně tak i když jsme dělali s Karlem Žákem Český kras. Původně jsme si mysleli, že vezmeme ty krásný fotky a napíšeme delší popis k tomu. Já mám rád tu vizualitu. Ono ten zrak nám vlastně říká mnohem víc, než si myslíme. No a já jsem kdysi dávno měl hodně rád obrázky paní Wernischové, kdy v 80. letech to bylo jako hodně poetické. Mě to tehdy hodně souznělo s dílem básníka Ivana Wernische, manželem Heleny Wernischové. Tak jsem spíš přemýšlel, jakou knížku k tomu napsat, k těm obrázkům.

To mně právě přišlo jako velmi zajímavá myšlenka, že je to obráceně, než to bývá.

Když máte období lidský, jako textový, tak napíšete text a k tomu dodáváte obrázky. Ale ta naše doba je čím dál tím víc vizuální, takže můžete mít první obrázky a k tomu text. Dělal jsem tu ilustraci vlastně opačně.

Mně se také velmi líbí obrázky paní Wernischové, je mi trochu líto, že není známější. Jako poslední se mi dostala do rukou knížka Vaše a kolektivu – Tři svíce za budoucnost: Návody a nápady jak přežít konec světa. Jak vlastně tahle knížka vznikla? Či jak Vás vůbec napadlo toto téma?

Já se dlouhodobě domnívám, že jsme ne před nějakou katastrofou, ale před nějakou velkou proměnou světa. A sleduji to. Přišel za mnou Zdenko Pavelka, to je takový zasloužilý editor, kterého já znám ještě od stolu, u kterého sedával Bohumil Hrabal, a chtěl původně udělat nějakou publikaci jako o konci světa. To já ale nemám moc rád, takové katastrofické téma, takže spíš jsem to bral tak, že ten „konec světa“ už jako byl a teď už žijeme v něčem jiném v myšlenkách, ale teď fyzicky pokročil ten starý svět, který se nějakým způsobem promění. To je takové mé stálé téma, taková snaha, aby ta proměna světa byla co nejméně bolestivá. Ono to není otázka tohoto roku nebo toho příštího roku, ale třeba desetiletí nebo několika desetiletí. Když se díváme nazpátek do historie, tak ono to vždycky trvá většinou těch třicet až čtyřicet let, takže každý prožije poměrně velkou proměnu světa. Nejednalo se nám o to, být nějak moc praktický nebo tak, ale spíš jako nastartovat takovou mentalitu, kdy si lidi řeknou - ano, tenhle svět tady nemáme jednou pro vždy. Tenhle svět pravděpodobně jednou skončí a jsme dostatečně rozumní nebo dostatečně silní, abychom byli schopní tenhle přechod do něčeho jiného – třeba například dražší voda, klimatické změny, problémy se získáváním ropy, nějakým způsobem zvládnout.

Také se v knížce zmiňujete o tom, že se nemáme brát příliš tragicky. Můžu se zeptat, co přesně to znamená? Já si představuji pod tím víc věcí, ale na každou stranu se mi to líbí…

Jo jasně. Ještě doplním, že tak knížka vlastně vznikala tak, že původně Zdenko Pavelka mi navrhl pár spoluautorů. A přicházeli lidi s různými nápady a já jsem jim říkal, tak to napiš. Anebo jsem někomu poslal ten první článek a ten způsobil ten druhý článek, takže se to tak organicky dalo dohromady. Bude teď pokračování, nevím kdy, už dávno mělo být – knížka Něco se muselo stát, která vznikala podobným způsobem, ale tam už těch autorů je asi šedesát.

Aha, takže se posílají články a podobně…

No, anebo mi někdo napíše email. Na něco se zeptá, nebo mě na něco upozorní. Takže vzniká vlastně velmi organicky. Pak výsledkem je takový „mišmaš“, ale ono to moc nevadí, protože stejně nebude nikdy jeden návod.

No a s tím tragickým pocitem… Já si myslím, že někdy máme tendenci se moc litovat a moc sebe stavět do centra dění. Že lidi, kteří jsou doopravdy v tragické situaci – kamarád byl teď například v Sarajevu po povodních - tak že se častou berou s větším humorem a nadhledem než my.

Úplně nakonec se zeptám, jestli byste něco vzkázal mladé generaci, která zde teď žije. Cokoli co Vás napadne…

Víte, já ze zásady nic nevzkazuju, ani neříkám lidem, co by měli dělat. My, kteří jsme byli vychováni Platónem, tak to máme spíš tak, že jako otevřeme okno anebo otevřete dveře a teď záleží na tom, jestli ti lidi vstoupí nebo nevstoupí. To znamená, není mou povinností někoho přesvědčovat nebo někomu říkat, co má dělat, ale spíš otevřít možnost, která se buďto realizuje nebo ne.

Ještě jednou moc děkuji za rozhovor.

OTISK:
ROZHOVORY:
ŽIVOT

 

Jednoduchá myšlenka.

Rozhovory s lidmi, ať už více či méně známými ve společnosti. Povídání s osobnostmi o jejich životě a o životě kolem nich. Pohledy na svět, které by bylo možná škoda jen tak opomenout a nechat zaniknout. 

 

Příležitost poučit se, porovnat, zvážit, promyslet, nechat se inspirovat...

 

#observe

#life around

KONTAKT:

 

Eva Trnková

info@evatrnkova.cz

SOCIÁLNÍ SÍTĚ: 
  • af78fb930d2648b57fc7f35dd0c85691
  • Facebook B&W
  • Google+ B&W
ROZHOVORY:
 TAGS: 
Zatím žádné štítky
bottom of page