Rozhovor s Márou Holečkem
Marek Mára Holeček
Český horolezec, známý především odmítáním zažité představy, že vrcholem veškerého horolezeckého snažení je dosažení co nejvyšší nadmořské výšky. Stejně důležité jsou pro něj obtížnost výstupu a styl, jakým se k vrcholu dostane.
Jeho slovy: „Vyhledávat náročné lezecké terény v maximálním počtu dvou, nanejvýš tří lidí a nést s sebou akorát to, co naše záda unesou. A pokud štěstí dá své svolení, tak vznikne i nová cesta.“
Máro, jak bych tě mohla na začátek nejlépe představit? Jsi horolezec, alpinista…je to tak správně?
No, mě už naučili, že nemám říkat, že jsem flákač. Že to asi dobře nezní. (smích)
Tak dobře, já jsem požitkář.
Ono všechny ty věci – označení – vyplynuly ze života. Definice jsou strašně zavádějící.
Ale v základu, asi lezu po horách, takže horolezec.
Co máš vlastně za školu?
Já jsem bojoval se školama.
Nedokončil jsem vysokou strojárnu. Vlastně mám dokončenou jen průmyslovku, na což mám papír. Tam jsem skončil veškeré pokusy a další byly už marné.
Řekl jsem si, že to nepotřebuju a že mi to nic nedává. Že v tom vlastně nechci pokračovat a věděl jsem, že se tím nikdy živit nebudu. Takže to pro mě ztrácelo smysl.
Rodiče na to měli samozřejmě úplně jiný názor. Ale jejich názor v tu chvíli prostě nebyl akceptovatelný. (smích) No a já jsem šel za těma věcma, které mě táhly a bavily.
Takže k lezení…
No, asi to nejde říct tak jednoduše. Ve smyslu toho, že to můžeš přeskočit a mít hned z lezení peníze. To je vždycky nějaká cesta. Takže jsem normálně začal pracovat. No ale chceš samozřejmě mít tu variantu toho, že máš dost peněz a nemusíš trávit tolik času v práci. To se málokdy takhle setká. To bych musel být v něčem výjimečný. Což nejsem.
Pak to musíš na něco navléct. Lidi se dokáží živit různě. Někteří tupohlávkové se dokáží uživit velmi dobře, to víme. (smích)
Takže musíš vymyslet to, jak to udělat tak, abys dosáhl toho, co jsi chtěl původně. Mít volný čas a relativně nějaké peníze na život.
A teď se ti to podařilo?
On je to pořád boj na hraně. Nejsem ještě rentiér. A možná i ten rentiér to nemá jednoduchý, protože se pořád musí bát, že o to přijde. Já nemám o co. (smích) Ale asi raději budu mít hromadu zlata. A nebudu se o ní bát, protože ji rychle rozfofruju. (smích)
Teď jsem měl takovou motivační přednášku pro ČSOB. A oni se mě ptali, co tam hodlám říkat. A pořád se dotazovali, abych tam neřekl něco a nebyl z toho průšvih. Bylo to pro nějaký jejich obchodníky, kteří vydělávají nebo dělají obchody za tři sta milionů a výš ročně, prostě takový ten top. No a já říkal: „Nebojte…Pozvali jste si mě jako člověka, který je úplně z jiného světa, tak já vám to tam řeknu. A oni, že by to přece jen rádi věděli, tak já zase, že nevím. (smích)
Životopis jsem neposlal. Myslím si, že kolikrát si tam lidi navymýšlí, aby tam toho měli co nejvíc, je to takové umělohmotné. Stačí, co najdou lidi na stránkách, a je to tam taky už dost vylhaný, takže to stačí.
Vracím se k tomu bohatství. Tak se ptali o čem to bude. Tak jsem říkal, že o mém životě. Oni na to, kde je to propojítko k motivaci. Já, že je to ten můj život. No, byla to sranda. Tak jsem hned na začátek řekl kdo jsem a že jsem dostal za úkol je motivovat. Ty, které tu motivaci určitě musí mít, protože odvádí dobrou práci a zvládají to. Ale už jsem našel to propojítko. Vy umíte vydělávat peníze a já je umím utrácet. (smích) To jen taková vsuvka.
Pročítala jsem rozhovory, co máš na stránkách. Někde se tam taky zmiňuješ, že lezení je tak trochu životní filosofie. Jak ji teda vidíš, co si pod tím představuješ?
A taková doplňující otázka: Jak ty se koukáš na věci každodeního života, když se vrátíš někde z hor?
Začnu k druhé otázce: Ono se to pak zase rychle vrátí do normálních kolejí. Ty nemůžeš lítat nad zemí. Odjezd do hor a to, co si tam člověk sám na sebe přichystá…A to, že si to na něj nepřichystá osud, ale ten člověk sám, protože ty už víš, že tam budeš trpět a trpět třeba kolikrát jak zvíře. A co jako zvíře, zvíře by se na to vykašlalo. A ty chvíle tam jsou přísné. Přísné i na to, aby sis udržela v hlavě, že to za to stojí. A v daném momentě, kdy ti teče do bot, víš, že to za to asi nestojí, ale to už není cesta nazpátek. A přicházíš tam o obrovský kus jak svalové hmoty, tak si koleduješ o zdraví.
Takže, je to takový rozporuplný svět. Ale on mi dává pocit žití. Že dýcháš. To naplnění, ta ostrá hrana toho, že můžeš odejít, ti vlastně dává druhou vazbu – a to je uvědomění si krásy toho života.
Já když přijedu nazpátek, tak plnými doušky nasávám, jak je to pěkné, než mi to zase zevšední.
A pak se zase ženu do toho ztraceného podniku. Nejde to absolvovat hned za sebou. Ani po fyzické ani psychické stránce…nejseš neopotřebovatelný. Psychika se ti unaví také. Když máš vypětí a je to dlouhodobé vypětí třeba sedmi dnů vkuse, kdy ztrácíš každou minutou, kdy tam jsi. Třeba i ve spánku…tak ono to prostě vyčerpá. Pak když jsem teda zase zpátky tady, tak si užívám jednoduchých věcí. A říkám si i že tam už nikdy nepojedu.
Od některých lidí, horolezců, ať už lezou na menší či větší kopce, jsem zaslechla používání termínu, že počkají, jestli je hora pustí. Někteří vlastně nepoužívají slovo dobýt horu, že je to takové nepokorné…Jak to máš ty?
Jasně, jako jestli ta hora dá. (smích)
Každý má svůj přístup.
Jak sama můžeš pociťovat, tak slova jsou nedokonalá. Myšlenkový tok je daleko širší než schopnost to vyjádřit.
Takže za mě je to jedno, jestli dobýváš nebo ne. Je to o nějakém pocitovém zážitku. S horou nemůžeš soutěžit ani s přírodou. My jsme proti tomu strašně malí. Do hor jdeš hlavně sama se sebou. To je největší tvá výzva…to ostatní je už jenom otázka jestli na to máš nebo nemáš a jestli osud na tebe bude nebo nebude příznivý.
Hlavně tedy jdeš se sebou. S odhodláním, schopností improvizovat. To jsou věci, které třeba v běžném životě nepotkáváš v tak koncetrované míře, tam je to poznat. Jsou z toho zážitky a je to o životě, o pocitu, že dýcháš. Teď s oblibou říkám, že kvalita žití není jenom žít. Chceš to prožít.
Teď trochu odbočím technicky k lezení. Dřív nebyly takové „vychytávky“ co se týče vybavení a podobně. Přijde ti třeba, že jsme teď víc zhýčkaní? Nebo vůbec?
Každou generací se některé hodnoty bortí, to je jasné.
Otázka je, jestli lepší výbava ti umožní zlepšování tvého výkonu. Ta prapůvodní touha či principy jsou pořád stejné. Ti, kteří na to mají a mají ještě dobrou výbavu, se pouští do složitějších věcí a je to stejná výzva jako pro tu předchozí generaci. To je neměnné. Jsme pořád stejná zvířátka, co jsou nějak definovaná.
Byla nějaká chvíle v horách, která tě hodně jakýmkoli způsobem ovlivnila pro život?
Já to takhle necítím. Nejsem schopný najít nějaké fatální zlomy.
Jsou tam určité momenty, které směrují. Nicméně, to je zase soubor.
Možná, že ovlivňují lidé, kteří mi přicházejí do života. A ti třeba pomáhají tím, že si uvědomíš určité chyby díky nim. Dá se to říct tak, že jsem po jejich zádech jakoby rostl. Bylo pak jednodušší pro mě uzpůsobení si vlastního světa. Ale dělám chyby pořád. A zase ti další za mnou se poučí a já budu třeba odstrašující příklad. (smích)
Co si myslíš, že je v životě opravdu důležité? Jestli si myslíš, že se na to dá odpovědět, samozřejmě…
Těch důležitých věcí je škála.
Myslím ale, že každý má nějakou hierarchii hodnot a nejde to generalizovat.
Kdybych si mohl přát…Já bych si spíš přál, ale vím, že je to nerealizovatelné. Život je v tomhle škarohlíd a dělá si to po svém.
Kdybych mohl, tak si vymyslím to, aby lidé, které mám rád, se měli dobře. To bych asi preferoval i před tím vlastním „mít se dobře“. A kdybych měl to vlastní říct, tak hlavně ať se to nehorší! (smích)
Což je také nerealizovatelné. To neznamená, že nebudu spokojený. Ale odchází třeba ohebnost, věci, které už nestihnu…
Je něco, co bys vzkázal mladé, ať už lezeké či nelezecké, generaci lidí, co je tady teď na světě?
To je jednoduchý.
Teď vynechám taková ta používaná přání, co se říkávají.
Důležitá je chuť!
Chuť je alfa omega. Bez té se nedá nic tvořit. Chuť je základní hybný prostředek, abys měla i zpětnou vazbu – například spokojenosti.
Děkuju moc za rozhovor.