Rozhovor s Hweimtunem
Hweimtun
Narodil se a vyrůstal v Khowotzunu ("Vřelá země") v Kanadě. Prostřednictvím sališských stařešinů se mu dostalo tradiční výchovy a vědění o kowičské kultuře, tradicích a divočině. V průběhu posledních 15ti let navštívil mnoho různých zemí a kultur, se kterými sdílel svá vědění a způsob života. Jeho snahou je podpora zachování prastarých tradic různých přírodních národů po celém světě, což činí formou přednášek a diskuzí s dětmi a mládeží. Další jeho aktivitou je vytváření mostů partnerství a přátelství mezi různými lidmi a kulturami na naší Zemi. Také se velmi aktivně zasadil o uchování původního pralesa na vancouverském poloostrově a jeho slovům věnuje kanadská administrativa významnou pozornost.
Poznámka k rozhovoru: tento rozhovor byl veden v angličtině, pokud chcete, na stránkách je také tato anglická verze. Záměrně jsem se snažila hovor příliš nepřerušovat a snažit se spíše poslouchat a vnímat. Často bohužel zcela nezaznamenám to, jakým způsobem vše názorně ukazoval a předváděl. A proč vlastně? Čtěte a dozvíte se víc…
Byl jste vychován v originální indiánské (kowičské) kultuře. Můžu se zeptat, jak taková výchova vlastně vypadá? Jaká jsou její specifika?
To je velmi složitá otázka… Kdybych měl krátce odpovědět, jak vypadá originální indiánská kultura…tak odpovím, že to vypadá jako kupa hnědých indiánů. (smích) To je to, co můžu říci krátce. (smích)
Ano, to je možná špatná otázka pro nějakou kratší odpověď. (smích) Četla jsem také, že hodně cestujete. Proč vlastně?
Původně to bylo proto, abych viděl jiná místa a podíval se do jiných zemí, dále abych se také podíval na různé krajiny. Vystudoval jsem antropologii. A mé studium antropologie bylo vlastně o cestování do jiných kultur. Každý semestr jsem si tak měl vybrat další zemi, kam pojedu. Takže takto mé cestování do jiných zemí a poznávání jiných kultur vlastně začalo. Poté jsem se vždy snažil hledat paralely mezi tím odkud pocházíme a tím, jak se podobáme.
Když jsem začal studovat akademii, jsem se začal více zajímat a zkoumat ostatní kultury do hloubky.
Další taková věc, na kterou se lidé ptají, je: „A co vlastně hledáš?“
Ale já necestuju proto, abych něco hledal. Chci jen být…
Navštívil jsem mnoho zemí a míst na světě a někdy si chci jen sednout na ulici na celý den a pozorovat život okolo. Pozoruju, jak se vše mění, rád poslouchám cizí odlišné jazyky a tak dále.
Takže vlastně to, co mě opravdu baví je učení se. Protože tak, ja říkám svým studentům na začátku mých přednášek: Opravdu nevím nic.
Tohle je asi to největší poznání, co jsem obdržel od jednoho ze starších na území Lakotů*. Když jsem od něj dostával první lekce, řekl mi: „Já nevím nic.“ Poté mi to hned vysvětlil: „Jako lidská bytost jsi se narodil na určitém místě, vyrostl jsi na tomto místě…takže veškeré informace, kterých se ti dostane, jsou z této určité rodiny, odkud pocházíš, z domu, ve kterém žiješ. A když pak přijdeš do jiného domu, který má jiného učitele…tak ve skutečnosti mezi těmito dvěma místy, mezi kterými se pohybuješ, můžeš najít velmi specifické věci. Způsob, kterým mi to dále vysvětloval byl: „Můžu ti říct všechno o mé kultuře, ale o té tvé nezjistím ve skutečnosti nic.“
Když si to představíme jako takový velký obraz lidského bytí, tak to vypadá tak (názorně naznačuje rukama krabice v prostoru), že když budeme zůstávat jenom v těchto svých dvou, třech krabičkách, tak to je všechno, co za svůj život budeme vědět.
*území Lakotů, kmen Lakotů: známí také jako Siouxové, jsou původní obyvatelé Velkých planin Severní Ameriky. Jsou součástí konfederace sedmi souvisejících kmenů Siouxů. Mluví lakotštinou, jedním te tří hlavních dialektů jazyka Siouxů. Dakota-Nakota-Lakota mluvící lidé žili na horním okraji Misssissippi, dnešní Minnesota, Wisconsin, Dakota. (více Wikipedie: Lakota people)
Takže, tohle je jedna z těch největších věcí, co mě v životě učí: všechno si prožít.
Protože v časech, kdy jsme byli ještě dětmi, jsme se učili z našich pěti smyslů. A spoustu lidí se třeba učí jenom jedním ze smyslů nebo dvěma. Například si něco přečíst…Nelze to nikdy ochutnat, slyšet…takže pak ztrácíme všechny tyto zkušenosti. Takže celá vaše bytost, než se s ní cokoli může stát se – stařešinové by řekli – že se „zablokuje, ucpe“.
Ano, to je pravda. Zdá se mi, že čím dál víc zapomínáme na to, že máme i jiné smysly než jeden nebo dva…
A to je tedy další důvod, proč cestuji. Chci se učit a hodně cestovat. Když jsem byl malý, vzpomínám si, že můj strýček četl National Geographic. Takže to se stalo takovou mou Biblí.
Ale mnoho a mnoho lidí v cestování nachází – myslím, že oni tomu říkají - stres. Tak se jich pak vždy ptám: když cestuješ, říkáš, že chceš od něj pryč. Ale nerozumím tomu, protože ten člověk má malou krabičku, ve které žije se svým stresem, a říká: „Chci cestovat, potřebuju pryč!“
A tedy ta věc, kterou nemůžu pochopit u lidí ve stresu: oni mají svůj kufřík a všechno to, co jim stres připomíná, si sbalí s sebou do té tašky. Říkají, že opouští svůj stres. Ale ve skutečnosti si jen zabalí svůj stres z tohoto místa, aby jinde měli více stresu: „Ale ne, tohle mě stojí moc peněz! Ty lidi jsou tady stupidní!..a tak dále. A pak si zase zabalí ten stres a opět si ho vezmou domů. A ty se zeptáš: „Jaká byla tvá dovolená? Byla příšerná! Ti Češi a vůbec!“ (smích)
Nemohl jsem tedy pochopit, proč to lidé celou tu dobu takhle dělají. A jak jsem chtěl pochopit více věcí v životě, chtěl jsem pak o to více cestovat. Poslouchat lidi hovořit mezi sebou, zjistit, jak moc odlišné je to tady a jinde, slyšet jiný jazyk, ochutnat jiné jídlo, zažít jiné časové pásmo, zažít jiné místo. A ty jsi tedy vystresovaný, jak lidé říkají. A to mi pomohlo porozumět, když jsem se vrátil domů. Říkal jsem si: „Já nevím, je tohle můj stres?“ Pomohlo mi to uvědomit si, že to nepotřebuju.
Ale mnoho lidí se toho svého stresu prostě drží. Říkáš jim: „Měl by si se toho svého stresu zbavit.“ A oni: „Ne, ne, nedotýkej se mě, to je moje!“ Jako Sméagol [Smígl] z Pána Prstenů, jestli znáte…“Můj Miláššek!“ (smích)
Takže znova, cestuji, abych žil, abych se učil. Zažíval věci.
Cestuji také proto, že věc, kterou jsem zjistil je, že lidstvu tak nějak uvízlo v hlavě to. že si myslí, že ví všechno.
Je to tako když jsem přijel do Německa. Navštívil jsem hodiny filosofie, vědy a dále. A říkal jsem si: „Co? 32 studentů, čtvrtý ročník studia na univerzitě, a oni říkají: „Jasně!“
Vysvětloval jsem jim, že vědí jen to, co vědí. Takže jsem pak udělal to, že jsem vzal pírko a řekl: „Dobře. Tři otázky: Z jakého ptáka je tohle pero? Je z levého křídla nebo z pravého? A jak starý byl ten pták? Třicetdva vás, studentů, velmi chytrých, přemýšlejících o všem možném, dejte mi odpovědi na tyhle tři otázky.“
A tuhle otázku jsem položil všem. A až jedna dívka řekla: „Já budu hádat. To je lepší než nic.“ Ostatní neřekli nic. „Vidím toto pírko, bílé pírko. A myslím, že by mohlo být labutí. A když se podívám na tu křivku tady, tak by mohlo být z levého křídla.“ Byla to velmi chytrá dívka.
Takže jsem jim znova řekl, ať pamatují na to, že ví jenom to, co jim lidé řeknou. Ale když to nezažijete, tak doopravdu nevíte nic.
Vždy, když učím studenty a jdu na přednášku, speciálně v jiné zemi, vždycky je pozoruji a říkám jim: „Dnes jste mými učiteli vy.“
K tomu dodávám: „Pozoruji vše, co děláte, sleduji, jak se vrtíte, jak se chcete mluvit s přáteli. Protože to, co se stane, když se budu na vás takto dívat, sledovat vše, co děláte, začnu vidět, jak se celá vaše energie pohybuje.
A to je ta věc. Když začnete chápat lidskou bytost a rozmanitost lidské bytosti, je to ohromující.
A znova, když si poslechnu tvůj příběh, můj obraz bude zase větší. A když začnete svůj obraz zvětšovat, začnete propojovat více všechny věci. A kdybych nikdy neměl tu příležitost setkat se, pak by bylo něco, co bych se nikdy nedozvěděl. Takže se začínám učit více o cestě, na které jsem. A potkal jsem všechny ty lidi, co se ptají: „A kdy se zastavíš?“ Na to jsem ale nikdy nepomyslel. Nikdy.
Vzpomínám si, jak jsme poprvé ve škole jednou mluvili o něčem, co se nazývá Šest stupňů odloučení*. Někde někdo zná někoho, kdo tě zná. A těchto šest stupňů odloučení se v posledních letech snížilo na dva. Spousty lidí cestuje. A to největší – Facebook. (smích) Takže tohle všechno se změnilo.
*Šest stupňů odloučení: je název teorie, která předpokládá, že každý člověk je spojený s každým člověkem prostřednictvím řetězce šesti sobě navzájem známých lidí. Jeden stupeň odloučení se definuje jako jeden známý, který člověka odděluje od dalšího. Prvenství v uvažování o sociálních sítích tímto způsobem však zaujímá maďarský spisovatel Frigyes Karinthy, jenž ve 30. letech 20. století publikoval povídku „Řetěz“, ve které se zabýval fenoménem „zmenšování světa“. (více Wikipedia)
Ano, Facebook! (smích)
Všichni říkají, jak jsou technologie skvělé. Ale jednoho dne můžou být devastující.
Ano, například to, že ty lidi nevidíš, nesetkáváš se s nimi, jenom si píšete na Facebooku – Jé, kamarádi! (smích)
Ano, opravdu, opravdu jsi můj kamarád? Já tě neznám, nevidím tě, nemluvím s tebou.
Všude po světě vidím lidi mluvit na sebe a u toho „datlují“ do mobilu. Vzpomínám si, jednou jsem sledoval pár u večeře a oba takhle „datlovali“. Oba na sebe mluví, ale pořád u toho ještě něco píšou.
Ano, také to video každý den například ve škole. Kamarádi okolo, já samozřejmě taky, často stále jen koukáme do mobilu nebo do jiné obrazovky a píšeme s někým a podobně…
Pamatuji si, jak jeden ze starších učitelů mluvil o učení v přímém směru…
Říkal: „Učitel se stává menší a ty čtyři směry, ze kterých se učíš, se také stávájí menšími.“
No, myslel jsem si, děkuju za výuku. Nachápu to, ale smysl toho jsem myslím pochytil.
A teď je tohle můj učitel? (ukazuje na mobil) On ví jen to, co mu lidé říkají. Takže, když jdete na internet a strýček Google vám řekne: „Já vím odpověď!“ Je to ta správná odpověď? A pak to udělá ještě horší. Řekne: „Je to ta srpávná odpověď!“ OK, tak já ti to hned pošlu a Google to ještě přeloží do češtiny…A ty pak řekneš: „Co? Co je to za blbost?“ (smích)
Ale lidé, kteří zůstavají v tom „krabičkovém myšlení“, si myslí, že je to v pořádku. Ano, je to něco, co se snaží to dělat dobře, například překládat do češtiny, nebo poskytnout informace. Ano, skvělé informace, skvělý učitel. Ale opět – velmi redukční ideologie, velmi individualistické ideologie.
Takže, když se chci dozvědět něco z jiného úhlu pohledu, dokonce možná od lidí z Lakotských kmenů, říkám – „Hej, přijďte se na to podívat, to musíte vidět.“
A opět, to je ta věc, kterou nacházím v cestování. Máte zkušenosti, které dostanete od všech pěti smyslů. Někdy, když se dostanete do vyššího stavu, potom možná dosáhnete toho, co se nazývá šestý smysl, a pak jdete nad rámec tohoto prostoru a zkušeností.
Takže, když se na to koukám, tak těžko získáme šestý smysl tím, že budeme stále mít svou tvář jen v knize. To akorát získáme bolavé oči. A pak se stane to, že dostaneme bolest hlavy. Je to proto, jak moc se koukáváme do obrazovky. Tady, někdo komu je patnáct let: „Oh, pomocte mi s mou bolestí hlavy!“ Ok, tak to zahoď! (ukazuje, jak zahazuje mobil)
Děkuju moc za Vaše odpovědi. Slyšela jsem také, že jste se setkal s Dalajlámou. Jaké bylo setkání a o čem jste spolu mluvili? A co myslíte, že je v životě vlastně důležité? V životě nebo na světě…
K otázce o Jeho Svatosti Dalajlamovi… Myslím, že že jednou jsem ho slyšel mluvit o negativitě, negativním myšlení. Jak mu lidé říkají: „Teda, vy musíte opravdu nenávidět čínský lid.“ Odpovídal: „Ne, když já najdu negativitu v sobě, když v sobě najdu nenávist vůči někomu, budu nenávidět sebe. A pak se zničím. A zničení může projít po celém světě.
A všichni říkají, vyvinuli jsme velmi chytrý svět. Máme veškerou elektroniku, máme veškeré technologie, máme všechny věci, které potřebujeme, aby se stával náš svět obtížnějším.
Když máme jen málo, jsme velmi šťastní. Teď máme vše. A co nám to přináší? Stres.
Takže, když se podíváme na věci v životě, tak číslo jedna je – proč to všechno a proč ne jen najít štěstí? Jeho Svatost říká: „Nemohu najít negativitu v tomto, protože to pak bere mé štěstí. Ale když já dám svém štěstí…“
Mnoho lidí nenachází štěstí, protože… Já to vidím tak, že toto přináší tento individualistický idealismus, který říká – to jsi ty a ty máš všechno. Máš ale jen to, co si myslíš, že nepotřebuješ. A pak zase lpíš na všech těch věcech, které ti způsobují problémy.
Máš jenom to, čemu věříš, že to máš. Vidíš problémy? Proč si je u sebe držíš? Zahoď je!
Ano, mnoho lidí si chce tak nějak držet nějaký svůj smutek a utrpení, znám to…
A je to čím dál obtížnější, zahodit to, protože, když se podíváte na správu ekonomiky všude po světě, snaží se udržet lidi pod tím. Takže, jsou šťastni? Mnoho z nich možná ne. Mají všechno, ale co je štěstí? Štěstí je odlišné pro každého z nás. Možná ty jsi šťástná jenom s tímhle čajem (ukazuje na můj hrnek s čajem :)) pro tento moment. Ale vše se neustále mění.
A to je ta věc, kterou můžeme najít v budhistickém učení, kterou já mám třeba rád, a to je pohled na pomíjivosti a nevyhnutelné změny. Tohle se prostě stane, ať se ti to líbí nebo ne.
Jednoho dne někdo přijde a rozbije tvůj kousek štěstí. (ukazuje názorně, utrhává kousek z papírku na stole). A ty na to: „Ne! Proč jsi mi to zničil?“ Přijde vláda a vezme si další kus. Možná má někdo problémy v rodině a někdo si vezme další kousek… „Ale ne! Co se stalo s mým štěstím? Teď je úplný konec!“
Oni mají, co potřebují. (budhisti) Co dělají a říkají je: „No, to je vše, co skutečně potřebuji. Děkuji vám, děkuji vám, děkuji vám.“ Namaste. (bere si ten nejmenší kousek papírku, dává si ho do rukou a ukazuje gesto Namaste*)
*Namaste: spojení dlaní směrem k sobě před hlavou, hrudníkem. Používá se jako pozdrav v asijských oblastech. Znamená: klaním se před sebou i před tebou.
Někdo si vezme tohle, někdo si vezme tohle. Pořád mám svůj čaj :) Takže, to závisí na tom, kolik z toho, cítíte, že vlastníte. Zdá se mi to stejné všude, kam přijdu. „Nedotýkejte se mých věcí!“ Schováváte je, ale někdo přijde, stejně vám je vezme a jak se na to budete dívat?
Takže přemýšlení o pomíjivosti a nevyhnutelných změnách – jsou často velmi těžké, ale někdy velmi poučné. Jak najít velké štěstí. Někdy se dá najít velké štěstí jen když dýcháte čerstvý vzduch. A je to vše, co potřebujete.
Také vidím tu věc, když cestuji… Každý má svůj malý balíček štěstí. A drží si ho u sebe. Lidé říkají: „Mám tohle všechno štěstí, ale vůbec jsem si ho neužil.“ Ale, když ho někomu dáš, rozdělíš se… Jednoho dne se ti to možná vrátí zpátky. Vzájemnost.
Děkuju opět za odpověď. Poslední otázka je: Existuje něco, co byste vzkázal mladé generaci lidí, která žije teď na zemi? Nějaký vzkaz či doporučení…
Co se týká technologií, tak znova, jsou nevyhnutelně součástí našeho života. Nezáleží na tom, co děláš nebo kde jsi. Třeba i někde v hloubi Amazonského pralesa.
Cestoval jsem všude možně, a je to fakt legrační, protože někdy se třeba koukáte do krajiny v hloubi Afriky a někdo tam tak podivně skáče a drží u toho mobil…(smích) (ukazuje jak si chce někdo vyfotit selfie s panoramatem africké krajiny)
A to si říkáš jenom: „Co?! Co to je?“ (smích)
Takže to už bude vždy součástí života.
A to, co opravdu pomáhá je využít všechny aspekty technologie a lidský vztah.
Používám technologii při pomoci studentům. Pokud chcete vědět něco o jiné kultuře, tady je banda slov, nějaké písně…ano, to budete znát, to najdete na internetu. Ale pokud přijdete a připojíte se k nám, pochopíte.
Takže vždycky dětem říkám – naučte se najít rovnováhu.
Když jdu na univerzitu a mám přednášku, tak se občas zeptám: „Kdo má telefon, jako je tenhle?“
99,99% z nich má. „A když se probudíte, co uděláte jako první věc po ránu – s kým mluvíte?“
Možná jste ženatí a neřeknete ani dobré ráno své ženě. Jdete na facebook a potom: „Uh, kdo jsi?“ „Já jsem tvoje žena!“ (smích) (ukazuje, jak se leká, když vidí svou ženu)
Takže, zkuste najít rovnováhu.
Děkuji mnohokrát za rozhovor.