Rozhovor s Michaelou Vaculíkovou

PhDr. Michaela Vaculíková, Ph.D.

Jak sama o sobě říká, „poflakuje“ se po krajinách filosofie a společenských věd. - Studium absolvovala na Univerzitě Karlově v Praze – Filozofické fakultě. Zde studovala obory Teorie kultury, Etnologie. Postgraduální studium poté zakončila obhajobou disertační práce Historická antropologie.

Nyní se zabývá hlavně přednáškovou činností v oborech teorie postmoderní vědy, sociální a kulturní antropologie, etika, estetika, gender studies, teorie masmediální komunikace. Přispívá do společenskovědních sborníků.

Nejlépe se cítí v rolích notorického nomáda, kavárenského povaleče a nadšeného běžce.

Jak nejlépe bych Vás, paní doktorko, mohla představit?

Vystudovala jsem kulturologiii, chcete-li katedru teorie kultury, a profilovala jsem se skrze sociální a kulturní antropologii. Ta mě ovšem poměrně brzy přestala uspokojovat jak metodicky tak, řekněme, i eticky... Sociální a kulturní antropologie se formovala v 19.století jako funkce kolonialismu a já jsem toto předurčení v té disciplině stále pociťovala... Nejspíše jsem takový lehký nomád, který se celý život potlouká po svých zákoutích – vědění i prostoru. Jako dítě námořníka mám vetknuto, že nevydržím dlouho zůstávat ve stejné krajině, ať již kulturní, tak i myšlenkové. Pořád se někde vláčím. Mám tu svou brašničku, v níž mám poskládané všechny ty příběhy, vyprávění a teorie, které snad znám, s tou putuji od školy ke škole, a pak mám také neustále zabaleny dvě cestovní kabely, se kterými střídám své domovy. Bydlím na třech místech...

Aha, takže žijete vlastně v Čechách a…

Ano, žiji v Praze anebo v zatopeném lomu v Sudetech a pak také na malém asijském ostrůvku u rovníku.

Jak se vlastně stalo, že žijete v Čechách a také v Asii. Bylo to naplánované či spontánní rozhodnutí?

To je právě to osobnostní tíhnutí. To je to, jak říkávám, že Váš život vám nikdo neobjeví ani nerozkryje, ani psychoterapeut či kněz ne, ale že si ho sami musíte v sobě a pro sebe vytvořit, často i intuitivně... A já jsem si jej vynalézala silně ovlivněna tím, že jsem strávila dětství s otcem, který byl námořníkem na zaoceánských nákladních lodích. Jako dítě jsem žila především v „jižních“ mořích a v asijských a afrických přístavech, a ty místní kultury mě okouzlily – možná i proto jsem si ke studiu původně vybrala sociální a kulturní antropologii. Žádný jasný plán a cíl jsem si nestanovila, nešla jsem si za tím, že budu mít domov v Asii, ale tíhnete k tomu... Touha po tom, co jste si kdysi zamilovala, vášeň pro Jiné..., to je něco, co přesahuje Vaše okamžité racionální úsudky i třeba dlouhodobé plány. Naše racionální Já je velmi slabá instance...

- Na té lodi jste pořád na cestě. Námořní loď je vlastně taková zvláštní heterotopie, řečeno termínem Michela Foucaulta. Zvláštní místo - máte svůj pevný domov, svou kajutu – je to váš domov, ale ten se také vlastně neustále hýbe. Pluje. Od doby tohoto prožitku velmi lpím na svém domově, ale pořebuji jej mít v pohybu. Citově jsem závislá na všech svých domovech. Neuměla bych cestovat jako tulák či poutník, ale ani ne jako turista. Nesnáším turistický ruch. Myslím, že vedle dvou světových válek je turismus největší neštěstí, které nám 20.století přineslo...

- Také zažíváte takové věci, které si člověk, jenž zůstává na jednom místě, vůbec neuvědomuje. Že třeba každá krajina má svou vůni. Když přijedete do přístavu například na severu Afriky, tak ty země voní úplně jiným způsobem, nežli když přijedete třeba do Indie nebo pokud přijedete do Keni. Každá krajina, země prostě voní a voní specificky.

Já jsem tedy tíhla k Africe či Asii. Musím se přiznat, že se mi velmi často žije v Asii snadněji nežli tady.

A čím myslíte, že to je?

Kulturou samozřejmě. Což ovšem nevyřazuje z této úvahy i klimatické podmínky. Každá kultura je systém adaptačních mechanismů, které lidem umožňují co nejlépe přežít v daném životním prostředí. - Život v jižní a v jihovýchodní Asii je z hlediska klimatu snazší nežli třeba ve střední Evropě, a možná i tamní kultura je díky tomu více otevřenější, vřelejší, hravější – lidé žijí venku, svůj život prožívají v komunitách, na ulicích, chápou význam spontánního obdarovávání, bezelstného humoru a hravosti, která není vymezena věkem.. Běžní lidé se spokojí s daleko větším málem, nežli my. Tam člověk pochopí, jak prostě a chudě lidé mohou žít, a přesto být šťastní. Jakoby svým životem potvrzovali ono nietzschovské, že štěstí je skryto v instinktech... My žijeme v klimatu, kde je potřeba se nějakým způsobem vždy zaopatřit a myslet na kruté zimy. Asi i proto kolem sebe pořád vytváříme prostředí, které je zahlceno věcmi.

Tíhnutí k materialismu a kupení věcí pak jistě umocňuje demokratický systém. O tom jsem spolu s René Guenonem hluboce přesvědčena... Demokracie bude vždy materialistická, protože se opírá o „lid“, a tomu netřeba vysoké ideály... Lid se chce mít jen „dobře“, tedy „mít“.

V Asii žiji v království s hlubokou královskou autoritou. Život v takovém království se v mnohém liší, dle mého, od naší evropské demokracie. Demokracie vás rigidně kontroluje, neustále. To království nedělá. Král se o váš život v podstatě vůbec nestará. Může trestat velmi tvrdě, třeba Vám i odejmout život, ale musíte se opravdu provinit. Váš život je daleko více ve vašich rukou, počítá se s vaší zodpovědností. Demokracie nás kontroluje na každém kroku, a za tuto ztrátu svobody a práva na autenticitu nám slibuje, že se o nás postará a že nás ochrání. Naši individuální zodpovědnost naprosto nevyžaduje, vyžaduje poslušnost bezmyšlenkovité stádnosti...

Myslíte si, že by Česko mohlo být královstvím, že by to tady lidé takto dokázali?

Tradice tu je... Ráda bych se přikláněla k monarchistickému systému a k principu královské svrchovanosti. Demokracie nejenom plodí bytostné tíhnutí k materialismu, je nerozlučně spjata i s nacionalismem a s kredibilitou neodborníků. Já velmi těžce snáším, že tu chybí elita. Demokracie elitu nepotřebuje, demokracie potřebuje lid, aby měla tu svoji členskou základnu, ze které se neustále generuje. Demokracie plodí vrstvy, kterým říká elita, ať už je to tedy „politická elita“ nebo „elita bohatých“. Ale tyto „partičky“ nemají se skutečnou elitou nic společného. Skutečná elita společnosti je hluboce vzdělaná, humanitně v tradičním smyslu slova, eticky, ve své mateřštině...

Takže tím humanitním vzděláním vlastně myslíte…

Myslím tím hermeneutiku vyššího řádu nežli je běžná reflexe reality, jež nás obklopuje a ukotvuje naši existenci. Každý člověk si nějakým způsobem interpretuje realitu kolem sebe. Má své čtení světa, které je pro něho velmi podstatné, protože mu dovoluje se v daném světě zabydlet. Pak ovšem existují interpretace, čtení, hermeneutiky, které nejsou vedeny řekněme z prvého plánu, z úzkého osobního prožitku a užitku, ale jsou hluboce promyšlené a promýšlené, jsou složité a spletité, a jejich odpovědi na otázky lidského bytí jsou vyšší, zodpovědnější a nadčasovější. Ve starém Řecku byla otázka jak dobře žít sám se sebou i s ostatními patrně vrcholem lidského tázání. Nejen filosofie, ale především etika, jež byla její součástí, tak dominovala všem oborům a disciplinám tehdejší lidské činnosti. Lidská nesmrtelnost tehdy vězela v dobré pověsti člověka. Jen jeho dobrá pověst ho přežívala... Bylo třeba osvojit si určitou moudrost, filosofickou, etickou, hermeneutickou, dovednosti rétorické atd., aby člověk na tomto dobrém krásném životě mohl vzíti účast... Jak velmi jsme se v tomto ohledu, kdy své statuty odvozujeme od peněz, jimiž můžeme disponovat, a od věcí, které si můžeme za ně pořídit, vzdálili svým civilizačním kořenům...

Je pravda, že na všech školách, kterými já jsem prošla, tak nebyla ani zmínka o etice, když o tom přemýšlím…

Bytostná politováníhodná ignorance naší nejhlubší civilizační tradice i zcela základní kvality našich současných životů. Bilancujete-li svůj život v jakékoliv jeho etapě, jakkoliv, kladete si právě tyto otázky, otázky starých Řeků. - Žiji dobře sám se sebou? Žiji dobrý život? Co je to vlastně dobrý život? Mají mě ostatní rádi? Žiji dobře s těmi ostaními? Jak žít dobře s druhými lidmi? – Všimněte si, že s tím, jak se tyto otázky vytěsňují do sféry jen osobních nijak kultivovaných reflexí, mizí ze širokého povědomí taktéž kategorie studu a ponížení a strachu z pomluvy... Řečeno s Heideggerem, od té doby, co si Evropa zapomíná klást tyto otázky jako kardinální, „zapomíná Být“...

Možná to hodně lidí řeší tím, že inklinuje k nějakému náboženství…

Možná... To je cesta, jak najít nějaký pevný světonázor, o který se lze opřít. Jen bych byla opatrná se striktní normotvorností některých náboženských kosmogonií... Nejkrásnější a nejvitálnější etika je ta nenormativní...

Vraťme se ještě na chvíli k antice. Vedle ctnosti dobré pověsti měla jich antika mnohem více, na něž jsme s úspěchem jako dědicové zapomněli, byť jsme na nich civilizačně vyrostli...

Nelze nezmínit ctnost uměřenosti. - Všechno mělo mít svoji míru. Všechny složky života měly být sladěny do určité harmonie. Zároveň na Řecích bylo hezké, že nikdy zřejmě nevydávali striktní normy. U nich se tato uměřenost točila patrně především kolem sexuality, stravování a pití. Ale nikdo nestanovil přesné kvantitativní meze, ty si musel najít každý sám v sobě. Projevy překročení míry však Řekové pohrdali...

Další zapomenutou ctností bylo přátelství. Takové to nezištné. Asymetrický vztah, kdy já pro toho druhého udělám cokoliv a nečekám, že mi to záhy vrátí. Přátelství se cenilo někdy i více nežli vazby rodinné.

To je záležitost, která mě znepokojuje. Evropané a především Američané se uzavírají do svých rodin. - Rodina především, rodina nadevše, pro tu udělám cokoliv, ale vůči okolnímu světu je třeba být nanejvýše opatrný, obezřetný, tam se skrývá veškeré nebezpečí a nástrahy... Naše fixace na rodinu je dnes extrémní a je pokládána za jednoznačně kladnou, zatímco přátelství je snižováno často na výhodné čistě pragmatické vazby...

A nenastavily to nějaké politické systémy?

Ano. Ale třeba i ty náboženské... Vzpomeňme americké ctnosti – zisk, národ a rodina. Ono potom s těmi lidmi se samozřejmě daleko lépe manipuluje, když je uzavřete do rodinného života. A jako hlavní cíl života jim vštípíte pinožení se za penězi a hromaděním majetku. Spaseni budou ti bohatí, snaživí... Každý systém má v sobě obsaženu tendenci organizovat se. Lidská společnost pak o to více, neb konstantou lidských dějin je síla moci.

Mě připadal velmi zajímavý váš názor na „mocenské systémy“, které v naší kultuře máme a ani o tom možná nevíme- tedy například školství, zdravotnictví a další. A přitom v jiných kulturách to tak asi být nemusí…

No ano. Moderní demokratický stát “to” má zmáknuté. Jeho kontrola je všudypřítomná, stálá a mohly bychom říci věčná. Začne nás sledovat ještě před naším narozením, a přestáváme “ho” zajímat až po naší smrti, jsme-li tedy řádně, v souladu s jeho zákony, pohřbeni. Všimla jste si, prosím, jak se mnohé naše školní budovy podobají těm vězeňským?... Zaregistrovala jste, jak instituce dětství zbavuje celou velkou skupinu obyvatelstva běžných lidských práv jen proto, že se narodili později?... Kdo určuje, kde končí dětství? Sociální nedospělost se stále prodlužuje? Zatímco ta biologická se zkracuje?... Kdo z nás běžně nahlíží do své lékařské karty? Kdo ji kdy měl vlastně v ruce?... Zkusila jste někdy přestat lékaře titulovat “pane doktore” a oslovovat ho jen přízviskem pane či paní a jménem?... Analýzy moderních mechanismů moci francouzského filosofa Michela Foucaulta jsou skutečně brilantní a, domnívám se, velmi těžko zpochybnitelné...

Přijde mi dobré, si to uvědomit a vidět právě i nad to a myšlenkově si to porovnat.

Určitě, to je právě to tvoření vlastního života..., ale i ona hermeneutika vyššího řádu... Tvoříme svůj život v souladu s nějakou vyšší moudrostí, nezůstáváme jen u oného masmediálního „brainwashingu“, běžné školní vzdělanosti a rétoriky politických kampaní... Neploužíme se s ostatním stádem v těch dobře vyjetých kolejích politického, sociálního a kulturního mainstreamu. Moc z jejích kořenů nevyvrátíme, ale sloužit jí nemusíme... Máme možnost, když chceme... Je to celoživotní proces. To je to – „osobní je politické“. Osobní postoj k systémům, nad nimiž populace již ani nepřemýšlí, protože je jí neustále vštěpováno, opakováno, jak jednoznačně jsou positivní... Zdravotnický systém se o nás stará a jde mu jen o to, abychom byli zdraví a šťastní, právě tak celá sociální politika státu pečuje o občany, aby byli zabezpečení a zajištění v jakékoliv životní situaci. Výdobytky moderního sociálního státu. V minulosti v Evropě existovala celá řada institucí, jež tvořily hustou podstatně méně rigidní sociálně záchytnou síť... Kláštery, kostely s farami, ale třeba i cirkusy a kočovné společnosti, třeba i university...

Vy se pohybujete vlastně ve dvou kulturách. Které rozdíly jsou pro vás nejmarkantnější? Nebo co se vám nejvíc líbí na té jiné kultuře?

V současné době je třeba si přiznat, že celý svět je pohlcován euroamerickou kulturou. Naše kultura je velice expanzivní, agresivní, a v podstatě se jí podařilo zachvátit celý svět. Exotiku ve smyslu něčeho cizokrajného, jiného v dnešní době v podstatě nenajdete. Možná některé úplně zapomenuté národy na Sibiři či střední Afrika, nevím... Ale hledat exotiku v Asii je složité. Asii zachvátily mechanismy euroamerické kultury. Bydlím na ostrově, kde ještě domorodý život vítězí nad cestovním ruchem a nad hulvátskou nadvládou turistů, ale jdete kolem rybářských chýší, které jsou stavěny v tradičním stylu – z bambusu a rákosu, a skrze rákos na vás blikají obrazovky obrovských plazmových televizí, tu dnes musí mít každý rybář, právě tak jako děti na studiích někde v metropoli... Takže dnes je těžké mluvit o kulturách a o tom, co se vám na nich líbí, protože téměř všechny kultury jsou více či méně infikovány kulturou euroamerickou. „Moji“ Asiaté mají v současné době jako největší hodnotu zisk. Když tam přijedete podruhé, potřetí, po čtvrté, tak máte pocit, že to jsou naprosto skvělí lidé, usměvaví, přátelští, milí, ochotní. Teprve potom zjistíte, že to, o co jim jde, jsou vaše peníze. Takže prvotní okouzlení z cizí kultury vystřídá těžké rozčarování, zklamání a pocit, že je vůbec nemáte rádi (smích). Časem si ovšem vytvoříte vztahy, které již stojí mimo tuto optiku peněz - kamarádství, přátelství, vztahy vzájemné úcty. To se Vám ovšem nemůže podařit, přijíždíte-li tam jen jako turista...

Takže to, co mě na oné asijské kultuře učarovalo, je to, co tam vlastně možná už ani není. Skromnost, pokora, nezávislost na materiální podstatě. Pravdou je, že Thajci ještě pořád neodvíjejí své sociální statuty jen od toho, co mají. Váží si starých lidí, mnichů a té vzdělanosti, která není přístupná všem...

Co si myslíte, že je na světě či v životě nejdůležitější?

Láska. Francouzský filosof Gill Deleuze má ve své knize Tisíc plošin zhruba tuto větu: „Panebože, hlavně mě nezbavuj schopnosti milovat, v této proorganizované racionalitou prostoupené společnosti.“ Takže – láska. Sám lásku vymezuje jako Podobnost. – Tedy snad můžeme říci, potkáte-li bytost, která je z hvězdného prachu téže hvězdy...

Je něco, co byste vzkázala mladé generaci lidí tady na světě?

Ať nevěří nikomu nad třicet. (smích) A ať svůj život vyplní především tvorbou. Tvorba je jistě nejvyšší a nejušlechtilejší způsob naplnění lidského života. I ve smyslu sebetvorby... Tvorba se pak úzce pojí s Hrou... S Hrou života. Její pravidla nám jsou dána skrze kulturu a mateřský jazyk, do kterých se rodíme. Jak se tato hra bude odvíjet dokážeme ovlivnit jen zčásti, možná dokonce z té podstatně menší části... Na nás zůstává hrát vždy hrdě, se vztyčeným čelem, s lehkostí, s velkorysostí, s úsměvem na rtu – prostě bytostně lidsky – vstříc svému konci, protože ani ten nedokážeme mít ve svých rukou,i ten je ještě ve hře – proto bychom nikdy neměli přestat hrát s co největším důstojenstvím, nikdy si nenamlouvat, že lze ze hry vystoupit či ji na čas přerušit... Snažit se prostě uhrát co nejlepší výsledek až do konce života ve smyslu oné řecké dobré pověsti a krásného života...

Takže tvorba a hra. Ale není to jednoduché, protože se musíte vymanit z takových těch maloměšťáckých norem, a to vždycky bolí. Protože vždy bude někdo, kdo přijde a řekne, takhle to nemůžeš dělat, takhle se nemůžeš chovat, takhle nemůžeš žít. Ale ta Jinakost, hledání jiných cest - to dává životu smysl. Stejnost na rozdíl od Jinakosti či Podobnosti nebývá pro člověka přínosem. Ale chce to odvahu tvořit svůj život, to za vás nikdo neudělá. A stojí to za to.

Moc děkuji za rozhovor.

Bylo mi ctí.

#MichaelaVaculíková #Filosofie