Rozhovor s Jiřím Lukšíčkem

Jiří Lukšíček (Rysák)

Narodil se 16. srpna 1933 v Praze a do Junáka vstoupil, na popud blízkého kamaráda, na podzim roku 1945 a to do 100. Oddílu ve Vršovicích. V červenci 1947 se s rodiči přestěhoval do Strašnic, kde se spolu s kamarádem Stopařem přihlásili do 145. oddílu Junáka.

V roce 1949 odmítli vstoupit do SČM (Svaz české mládeže), a proto museli opustit oddíl. Do půl roku se ale podařilo navázat kontakt se střediskem Ostříž na Pankráci, které i přes celostátní zákaz činnosti, pokračovalo ilegálně ve schůzkách dál. Vzhledem k represím, které komunistický režim v roce 1948 nastolil, přešla skautská činnost do činnosti odbojové, s akcemi proti režimu a KSČ.

Počáteční letáky proti režimu a zamalovávání vývěsních skříněk KSČ přešly do akcí vysloveně sabotážních, a navíc díky jednomu členu střediska se ke starším chlapcům dostaly zbraně, sice vyřazené – ale funkční. V roce 1952 došlo při jedné akci k zadržení členů Ostříže a proběhly výslechy většiny členů. Při tomto vyšetřování se o zbraních nikdo nezmínil. Většina zadržených byla proto souzena podle § 80 „sdružování proti republice“ okresním soudem v březnu 1953 a tresty byly na tehdejší dobu velmi mírné. A to hlavně proto, že většina chlapců a děvčat byli ve věku mladistvém nebo blízko věku mladistvých. Přesto přímo od soudu odvedli příslušníci VB sedm chlapců k výkonu trestu. Mezi nimi Jiří Lukšíček, který dostal 1 rok nepodmíněně. Přes Pankrác byli všichni rozvezeni do jednotlivých táborů na Jáchymovsku, kde museli v uranových dolech pracovat. Když v roce 1953 zemřel Stalin a posléze i Gottwald, udělil nastupující prezident Zápotocký malou amnestii, která se na všechny uvězněné Ostříže vztahovala.

Po propuštění se většina starších stýkala dál a scházela se na výpravách a plánování činnosti. Na podzim 1953 narukovali 3 chlapci z vedení Ostříže na vojnu. Jiří Lukšíček k PTP v Hradci Králové. V roce 1954 – shodou okolností došlo k prozrazení zbraní ve středisku a znovu začalo zatýkání a výslechy. Krajský soud překvalifikoval tentokrát činnost podle § 78 jako velezradu a Jiří Lukšíček byl odsouzen k 6 letům vězení. Následoval znovu Jáchymov – tábory Nikolaj a Rovnost.

V květnu 1960 vyhlásil prezident Novotný první amnestii, která se vztahovala i na politické vězně. Jiří Lukšíček byl propuštěn 3 měsíce před vypršením trestu. Za další 4 měsíce byl znovu povolám k dokončení vojenské služby k PTP v Olomouci. Všechny samozřejmě i nadále sledovala STB.

Skauting

Hned na začátek se zeptám, jak bych vás mohla nejlépe představit. Jak se vidíte vy?

Skromně. Člověk by měl být, hlavně k sobě, vždy trochu kritičtější než je nezbytně nutné a myslím si, že je to tak správné. Protože vychloubačů, kteří si myslí, že jsou ti, kolem nichž se otáčí svět – je hodně. A rozhodně jim nezávidím. Snahou nás skautů by mělo být nejen od společnosti brát, ale stejně, jako všichni slušní lidé, také něco vracet, a to jak společnosti tak i příštím generacím. Ne každý to samozřejmě takto musí chápat, ale myslím si, že nenávist a zloba plodí zase jen nenávist a zlobu. A to ve vyšší míře.

Je to pravda…Jste skaut. Proč jste se vlastně rozhodl do Skauta vstoupit?

Skaut nebo správně česky Junák byl době mého mládí, tedy po válce v roce 1945, organizace, která zažila obrovský rozmach „super boom“ s více jak 200 000 členů. Kdo nebyl členem Junáka, jako by nebyl.

Nevstoupil jsem ale kvůli tomuto efektu - i když jsem byl ještě kluk a bylo mi 12 let. Tehdy jsme byli také myšlenkově někde jinde než dnešní 12 ti letí kluci. Skončila válka a nebylo nic – potravinové lístky, body na šaty a boty. Za války jsme neměli ani učebnice. Všechno jsme si psali do sešitů. Předposlední rok před koncem války – nálety, kdy jsme také 2x za den odcházeli ze školy a zase se vraceli. Vyrůstali jsme v partách – ale v dobrém slova smyslu. Když jsme chtěli hrát fotbal, museli jsme si ze starých punčoch udělat míč – tak zvaný „hadrák“. Hry „na babu“ , „na pikolu“, „ na četníky a zloděje“ – to bylo naše dětství. A skauting nás zavedl do jiného kolektivu a také do jiného světa.

Která věc je pro vás ta asi největší, kterou si ze Skauta do života odnášíte?

Skauti mají celosvětové heslo: „Skautem jednou, skautem navždy.“ V Junáku má každá věková kategorie svá hesla, která jsou pro ně zákonem, a činovníci potom nejdůležitější: „Povinnost – Odpovědnost –Kázeň“.

Povinnost – nejen k sobě, ale i k ostatním. Stejně jako Odpovědnost a Kázeň. Být ukázněný a tolerantní a být odpovědný nejen ke své rodině, svěřencům, organizaci, ale i okolí a světu. Myslím, že tyto 3 atributy jsou nesmírně důležité nejen pro skauting, ale i pro život. Jeho plněním si získá člověk kredit jako skaut, a to musí dodržovat.

Je to podobné, jako když je někdo hluboce věřící. Ale i takováto víra se musí brát vždy v kontextu s tím, jak to vyhovuje ostatní společnosti. Nemohu svoji víru vnucovat ostatním násilím – jako třeba komunisté.

Občas se mi zdálo, že Skaut je tak trochu uzavřená komunita. Myslíte, že je to tak?

To určitě ne. Ale je to podobné jako když nebudete vůbec nic vědět o divadle a přijdete mezi herce. Herci se budou bavit o něčem z divadla a vy budete jen koukat, protože nebudete vědět, o čem je řeč. Ve skautské organizaci se pracuje s dospělými i dětmi celoročně. A tak to možná budí dojem určitého odtržení. Ale skauti, kteří spolu něco tvoří se znají roky.

To není o tom, že by nekomunikovali nebo nechtěli komunikovat. Ale chápu, že člověk, který mezi ně přijde, se bude cítit trochu nesvůj, protože nezná motivaci ani problémy, které se případně řeší.

Určitě. Ptám se, že někoho to možná může nějak odradit. Ale vím, že pro kdekoho není problém tohle pochopit, případně se doptat a podobně…

Ano. U dětí je ten systém trochu jiný. Když přijde nováček, tak si ho někdo starší vezme na starost a činností a tím oddílem ho provádí. Jako když přijdete na hrad a máte svého průvodce.

Mě se na Skautingu líbí, tak to tedy vnímám já, jedna ze základních myšlenek vycházejících z starých indiánských tradic a Woodcraftu*. Třeba myšlenka toho, jak dalším generacím předat zemi, jak se o zemi starat a tak. Zůstává to ve Skautingu ještě dnes?

Ano, ale to jsme trochu v historii. Skauting se rodil ze dvou větví. První byla Baden-Powellovská (Robert Baden-Powell – zakladatel světového skautingu). A pak Seton (Ernest Thompson Seton – zakladatel woodcrafterského hnutí), který působil ve Spojených státech.

A my můžeme Svojsíka (Antonín Benjamin Svojsík – zakladatel českého skautingu) nekonečně chválit, že se nezaměřil jenom na tu jednu stopu – tzn. jenom na tu Baden-Powellovksou, která přece jenom je trochu odlišná. Woodcraft je pak samostatná větev žijící indiánským způsobem.

Ale Setonovský způsob Svojsík použil v českém Junáku.

Třeba když jsme byli na Jamboree v Anglii, tak tam vůbec tyto naše tradice jako je symbolické zažíhání ohně, táborové kruhy a sliby u ohňů, tři Orlí pera, stupně zdatnosti, slavnostní vztyčování a snímání vlajky, totemy nebo teepee atd… vůbec neznají.

Takže my opravdu musíme být velmi vděční, že Svojsík spojil vhodným způsobem tyto dvě větve a přidal té vojenštější podobě skautingu i tu romantiku. Každý tábor se může chlubit svým přístupem k realizaci těchto atributů, ale rozhodně tuto symboliku všichni akceptují. To třeba v Anglii neznají.

To je krása českého skautingu. My se můžeme, a musíme, koukat za hranice, to určitě. Ale nepřebírejme bezhlavě cizí skautskou subkulturu. A uchovávejme a rozvíjejme svou vlastní. Ostatní se pak lépe můžou učit od nás.

Člověk má mít své vlastní zázemí a mít kam se vrátit. I to, že český národ může být v určitých hranicích – dějiny, kultura, sport - na sebe hrdý. Pravda, občas je to trochu sporné. Ale jsem tu doma a jsem tu rád.

*Woodcraft: Slovo pocházející z americké angličtiny. Je úzce spojen se zálesáckou tradicí osídlování východního pobřeží Ameriky. Proto se také pro tento výraz používá překlad „zálesácká dovednost“.

Komunismus, odkazy, život a svět kolem

Byl jste velmi aktivní co se týče protikomunistického hnutí a zažil jste různá chování lidí…Je to asi nepředstavitelné…

Ne, já bych to zas tak nevyzdvihoval. Z dnešního pohledu a s odstupem let byla naše činnost tak trochu naivní, trochu krkolomná, trochu dětinská. I když v té době neobyčejně nebezpečná. Také jsme za tuto činnost v první fázi rozsudku nedostali vysoké tresty, a měli jsme obrovské štěstí, že se zbraně prozradily až o 2 roky později. Musíme také rozdělit období, ve kterých žil náš národ. Byly to etapy, které byly zlomové. Nehci to rozpitvávat, někomu se tato část historie líbí víc, někomu míň. Jako soudružka Semelová – bohužel i takoví si dodnes myslí, že je to bylo naprosto správné.

Ano, k tomu míří moje otázka. Co si myslíte, jak je možné, že stále existují lidi, kteří chtějí, aby se něco takového vrátilo?

Nad tím zůstává tak trochu rozum stát. Hlavně nad tím, že v dnešní době se může vyjádřit soudružka poslankyně Semelová, že Judr. Horáková byla popravena po právu. Je možné, že může někdo takto v dnešní době uvažovat? To je něco, co mně dohání k tomu, že se ve mně zatají dech, a že je možné, že je něco tak hnusného, řekne žena o ženě.

Demokracie je krásná věc, zatím nikdo nevynalezl nic lepšího. Ale dává příliš volného prostoru úplně všem. To znamená, že i ten největší „hajzlík“, který by se v té společnosti neměl ani v nejměnším smyslu exponovat, pak najde pár lidí, kteří mu fandí. A když dneska máme ještě pořád 14% lidí, kteří volí komunisty, tak to si říkám: „Kristepane, to snad ani není možné.“ Vždyť je zdokumentováno a zveřejněno, že komunismus má na svědomí smrt více jak 100 milionů lidí na celém světě. A přesto je tato ideologie vnímána jako pozitivní.

Vím, že tehdejší dobu nemůžeme aplikovat na dnešek. Ta marxistická myšlenka, že máme mít všichni stejně je svůdná. Ale myslím, že tento názor není úplně reálný a správný.. Ne každý je stejně chytrý, ne každý je stejně zodpovědný a ne každý je stejně šikovný. Teď jsme v politice…

Byl jste zatčen, vězněn. A to i v táborech (lágr Nikolaj, Svornost). Jak se tohle všechno vlastně dá přežit? Co si z tohoto člověk dál do života odnese?

Už je to hodně let a člověk naštěstí má dobrou vlastnost v tom, že vytěsňuje takové ty hodně negativní jevy. Ale zapomenout se nic nedá. Náš národ byl tenkrát, v 50tých letech, tak zdecimovaný, že se lidi spolu báli i mluvit. Raději šeptali. V každém baráku byl někdo, kdo udával, v každé ulici byl Uliční výbor, který dával posudky na lidi. Takový byl systém.

Prožívat to je ale určitě jiné, než si to jen představovat. To, co si člověk přečte, to pak vypustí jako nepotřebné. Ale když to zažijete, je to jiné a zůstane to ve vás, i když značně utlumeně.

No a k naší skupině. Odsoudili nás v prvním stání, kde jsem dostal 1 rok, a ihned od soudu – Pankrác, tábor Bratrství, tábor Svornost. Ten byl proslulý svými 274 schody, nazvanými Mauthausen, po kterých jsme chodily na šachtu a zpět a případně tahali na zádech zásoby do kuchyně.

Výbava – 2 deky, ešus, lžíce, ručník a muklovský mundúr. To bylo ostatně stejné i později na všech lágrech. Nikolaj - tábor proslulý svým „nikolajským autobusem“ . Na šachtu Eduard nás vodili po silnici omotané ocelovým lanem eskortou po obou stranách a se psy. Vzdálenost přibližně 1 kilometr. Uprostřed tábora latrina, umyvárna a kuchyň. Kuchař připravující humus zvaný „Tunis“ – Tučkova nikolajská směs. V zimě hromádky sněhu, který profukoval mezi prkny na podlahách světnic. Rovnost – po zrušení Nikolaje, přesun na tento tábor. Šachta sousedila s táborem, což byla jediná výhoda proti Nikolaji. Za každý sebemenší přestupek byla „korekce“. Ta představovala betonové cely zhruba 2,5 x 1,5 m, jídlo 1 x za 3 dny, spaní na slamníku bez možnosti se posadit během dne.

Šest let mládí v těchto podmínkách. Přišli jsme jako kluci a odcházeli jsme jako tvrdí chlapi s vlastním názorem a zkušenostmi k nezaplacení. Vždycky jsme tak trochu drsně žertovali, že mukl má v sobě tolik radioaktivity, že přežije i atomový výbuch. Ale skutečně pravdivý názor je, že „Co Tě nezabije, to Tě posílí“. A zatím si stojím.

Co si myslíte, že je v životě nebo na světě opravdu důležité?

V životě je důležité neměnit své názory jako košile. Ve světě by asi bylo důležité, aby každý stát a každé zřízení se snažili svoji politiku formovat tak, aby neubližovala těm ostatním. Já vím, že je to naivní a takováto představa je asi mimo realitu. Přesto – Evropa zažívá období, ve kterém dlouhá desetiletí nezazněl žádný výstřel, tedy mimo Balkánu. Ale nic není na věky, a konfliktu jsme m ožná blíž, než si umíme představit. Krym a Ukrajina jsou typickou ukázkou anexe. A nic se neděje! A i když je to proti názoru bývalého prezidenta Klause

– ke globálnímu oteplování skutečně dochází. A to budou muset vyřešit příští generace. Tedy od nás ne moc pěkný dárek..

Hned naváži poslední otázkou…Je něco, co byste vzkázal mladé generaci lidí, co žije teď na zemi?

Snad aby nemysleli jen na sebe a svou kariéru.

Aby se ohlíželi nejen na své nejbližší okolí, ale snažili se vžít do situací dalších lidí.

Teď můžu poukázat na to, že sem migrují lidé se Sýrie a podobně postižených oblastí. Ano, je to třeba určitá forma hrozby, třeba…

Na druhou stranu, kdyby někde někdo po mě střílel…Nejsem pro to, abychom přijímali kdekoho, ale když je někdo ohrožený na životě, tak bychom mu měli pomoci.

Myslím, že je důležité zvážit, do jaké míry jsme ochotni si kousek svého pohodlí odepřít.

My si dnes žijemejako nikdy a „mlaskáme“ si.

Kdbychom třeba méně „mlaskali“ a trošku se sžili s tím, že je někde někomu třeba pomoci, bylo by to skvělé.

Děkuji moc za rozhovor.

#JiříLukšíček #Skauting