Rozhovor s Evou Vrbovou
Eva Vrbová
Lektorka jógy. Specializuje se na Aštanga vinyasa jogu a Jógu pro těhotné systémem Mgr. Andrey Smékalové. Absolventka III. st. U České akademie jógy. Nejdůležitější a největší školou je však pro ni její vlastní praxe a sebevzdělávání. Inspiraci pro své hodiny čerpá i na svých cestách po Asii, kam často se svou rodinou míří. Lekce vychází z tradiční hatha jógy a jsou vždy přizpůsobeny možnostem a potřebám každého člověka. Její hodiny jógy bývají takřka narvané k prasknutí. Eva svým klientům nedává jen instrukce, někteří lidé říkají, že Eva učí žít.
Evo, jak ses dostala k tomu, že učíš jógu?
Dostala jsem se k tomu přes svou starší dceru, které když bylo 13 let, tak měla problémy se zády. Hledali jsme něco adekvátního vůči jejímu věku, tak aby posilovala zádové svalstvo, protože hrála závodně golf. Tím, že je to jednostranná zátěž, hrát golf a není to vykompenzované ničím dalším – švih se u golfu dělá stále jedním směrem a je zatěžovaná jen jedná část těla – tak dcera začala mít problém s mezilopatkovým svalem. Hledali jsme tedy něco na posílení, ale na posilovnu byla malá, aerobic ji nebavil, tak jsme našli poweryogu. Ale ve 13 letech s ní kamarádka nepůjde na poweryogu, takže jsem šla já a propadla jsem tomu já.
I když jsem o tom slyšela už dřív a byla jsem lákána k józe dřív, ale myslím si, že jsem k tomu musela dozrát. Nebo až v pravou chvíli si mě to našlo.
I když to byla poweyoga a o filosofii tam nebylo nic, tak jsem po první hodině byla z toho nadšená. Z toho, co se odehrávalo v těle, ve mně…
Takže ty jsi tenkrát nic moc o józe nevěděla a cítila jsi, že se něco odehrává i v tobě?
Na jógu jsem šla unavená, po lekci jsem cítila energii. Šla jsem hladová na jógu, pak jsem neměla hlad. I psychicky jsem odcházela odpočatá. No a potom jsem se tím tedy začala zabývat. Začala jsem číst knížky, chodila na semináře, workshopy a už to jelo.
Jak dlouho tedy už učíš jógu?
Letos to bude 8 let, co praktikuju jógu.
A je to tvé jediné zaměstnání?
Ano, teď už je to moje zaměstnání, moje celodenní činnost (smích).
Studovala jsi taky nějakou fyzioterapii, či co jsi studovala, co je potřeba?
Ano, studovala jsem. Začala jsem workshopy a semináři, které se týkaly ať už stylů jógy, ať už meditací, i anatomie a stravy. Pak se shodou okolností otevřela nově jedna škola v Praze – jmenuje se to Trenérský kurz jógy – a tam jsem tedy absolvovala třetí stupeň.
Je jóga spojená i s určitým duševním rozpoložením? Dá se to tak říct? Či když se člověk učí být lektorem jógy, musí načíst nějaké knihy o duševní nauce? Jestli to říkám špatně, oprav mě…
Když vezmu filosofii jógy jako celkovou – jako jógovou stezku osmi stupňů - tak i v jednom to stupni patří studium starých jógových textů a i jakýchkoli dalších textů. Ale když začneš praktikovat jógu po té fyzické stránce, tak se dostaneš ke knihám, které nejsou jen o tom fyzickém těle. Sama začneš chápat, že existuje něco víc, něco vyššího. Můžeš to nazvat Bohem, můžeš to nazvat Universem, můžeš to nazvat, čím chceš…
A ty jsi to předtím taky pociťovala?
Je zajímavý, že některé věci jsem dělala v životě, které mi dělaly dobře, a zjišťuju, že vycházejí vlastně i z jógy nebo že se praktikují v józe.
Také si pamatuju, že jsem jako malá tak někdy „meditovala“…
Já taky. Já jsem si uvědomovala, že jsme jezdili s mými rodiči pod stan, na tři týdny a vím, že jsem milovala si tam jen tak sednout, zavřít oči a úplně jsem si tam jela ten svůj svět, něco svého, vůbec mi nevadilo být tam tak sama se sebou. A bylo mi tam strašně dobře. Měla jsem i období, že jsem se tam strašně těšila. Pak jsem došla k tomu, že to je meditací, ale dá se to zase nazvat jakkoli – sezení sama se sebou, ztišení, cokoli.
Bavili jsme se o tom duševním rozpoložení že?
Většina lidí na západě začne tím fyzickým cvičením. Chce být štíhlejší, chce být zdravější, cokoli, ale ty pak začneš pociťovat, že ti to na tom těle nebo v tom těle dává daleko víc. A začneš se o to samozřejmě zajímat, jak je to možný. Knihy a semináře ti dávají zase další informace a dostáváš se k jiným lidem, kteří ti předávají určité další informace a tak dál.
Jak Tobě připadá svět? Není v něm zbytečně moc násilí či nějakého neporozumění? Může nám jóga pomoci se s tím nějak vyrovnat?
Já sama vidím svět nádherný. Násilí i neporozumění vychází pouze od nás, je to vždy projev nějaké vnitřní disbalance, nespokojenosti, nevyrovnanosti. Jedním z principů filozofie jógy je nenásilí. Je tím míněno především to k sobě samým. Odtud vždy vychází náš vnější projev. Pokud budeme vnitřně nespokojení, naštvaní, plní agrese, nic jiného od nás okolí nemůže očekávat a my pak od něj. S jakoukoliv proměnou, něčím novým, musíme začít u sebe. Tak, jak jógu přijmete, přijímáte nebo i měníte svůj život a s tím i okolní svět.
Pozoruješ i ty sama, že si lidé z lekcí něco odnáší?
Určitě. A jsem vždycky vděčná, i když je to jeden člověk z té třídy. Teď jsem měla také kurz začátečníků, tady v Yogame (studio na Národní třídě)a to bylo krásný. Přišla za mnou paní po tom školním roce, který jsme ukončili – já jsem to ani netušila – věděla jsem, že je šikovná. Byli to začátečníci, ta ohebnost tam není veliká. A ona přišla a řekla mi, že jsem ji naučila hýbat. Tam nemuselo být ani nic duchovního nebo něco vyššího.
Máme spousty lidí, kteří začali chodit na jógu, vůbec netušili ani do čeho jdou, a vlastně začali během těch hodin, během toho praktikování, mít rádi sami sebe. Protože oni nenáviděli sebe, tím pádem nenáviděli okolní svět, ale nepřicházelo jim nic. V práci byli nešťastní, ve svém soukromém životě byli nešťastný a nevěděli proč. Znám spoustu takových holek třeba no a teď během roku, mají najednou miminka, jsou šťastný. Napřed teda ale začaly mít rády samy sebe.
A čím to je? Tím pohybem?
No, ano, já si myslím, že tím životem, jakým žijeme, tak se strašně zablokováváme, ať už mezi lidmi, mezi jakými jsi – nesedí ti pracovní kolektiv, není to ono, pak je ti tam jakoby dusno, dýchat nemůžeš, spousta věcí jako na tebe sedá, takže už i tím – prostředí, v jakém jsi, jakou stravu přijímáš v životě, jak přemýšlíš, jak se chováš, to všechno se odráží na tvém těle. A tím pádem, pokud ty jsi furt naštvaná sama na sebe, pokud jíš stravu, která tě „ničí, zabíjí“, pokud se stýkáš s lidmi, kteří ti vůbec nedávají žádnou energii, vlastně nic, naopak tě vysávají a není ti s nimi dobře, pokud přemýšlíš pořád negativně, že všechno je špatně – i když svítí slunce, i když prší – tak na tom těle se to zkrátka odráží.
Odráží se to tak, že všechno je špatně a tělo se začne zablokovávat a tím pádem energie, naše životní energie - prána, a všechno, třeba krevní oběh neproudí čistě tím tělem. A když se začneš hýbat, začneš jen tím fyzickým cvičením a začneš si vůbec uvědomovat svůj dech, tak se začneš „probouzet“.
Aha a nastupují endorfiny také že…
No ano, hormony štěstí. A začneš si uvědomovat spoustu věcí. A když je to ještě takový kontrast mezí tím, když děláš něco dynamicky nebo kdy aktivuješ, napínáš svaly a pak přijde moment uvolnění, tak úplně. Spousta lidí začne plakat třeba. Něco se vyplavuje z toho těla. To jsou takové první momenty, kdy ty sama si začneš uvědomovat, kdo vlastně jsi a co vlastně chceš ve svém životě. To je ta intuice, která ti vyplouvá na povrch a to je to správné. Já si myslím, že tohle bychom měli poslouchat.
Mě přijde, že okolní svět toho jedince ale někdy spíše sráží. Kdy ta tvá intuice nějak zaplouvá zpět dozadu…
To je to, že nás ten svět drží v určitých mantinelech a určitých stereotypech. Ale můj indický učitel mi jednou řekl – byli jsme s ním na putovní cestě v Indii jako skupina a on nás tam tak pozoroval. A zcela jsme si sedli, měli jsme krásné diskuze dlouho do noci, dlouho do rána. On když viděl, jak tam žijeme, protože jsem tam byla ještě se svým bývalým mužem a teď viděl samozřejmě, v jakém žijeme partnerství – myslím, že jsem měla hezký vztah jako manželství - řekl: „Evo, buď někdy jenom Evou. Nebuď mámou, nebuď dcerou, nebuď milenkou, nebuď manželkou, ale buď Evou. Dělej to, co ty chceš.“ My jsme strašně ovlivňováni tím naším světem. A my bychom měli poslouchat to, co chceme my. Co chce to naše vnitřní já, co nám dělá dobře.
Já když jsem se pak vrátila a začala dělat spousty věcí a udělala změny a velké, radikální, tak jsem byla opravdu pro některé lidi jako marťan. Třeba viz pro mé rodiče.
No ono něco právě od těch nejbližších nejvíce bolí, nejvíc tě to dokáže srážet asi…
No ano, ale mě to právě ještě více… Jsem si říkala, je mi čtyřicet, oni nemají právo už mi mluvit do toho života a říkat mi, čeho bych se měla bát a tak. Třeba jsem něco změnila a najednou zase otázka: „Jakou to má perspektivu?“ Ale já jsem si říkala, proč musí mít něco perspektivu. Proč? Žijeme teď a tady.
Měla jsem manželství a nevyšlo mi to. Ale chci to tak, že když už mít partnera, tak mít partnera, ne nadvládu jednoho člověka. A to je ve všem, i třeba v práci. Proč se bát změny v práci. Když ti někdo ve čtyřiceti řekne, je to moje jistota, ale nebaví mě to… Strašně se bojíme změn, udělat krok doprava z té rovné cesty, která je jistá.
Rozhodnutí jsou běžná, ale je to na tobě, jak se rozhodneš. Ale zkusit si to, to je taky ten život, i když to vyjde špatně.
Říkala jsi, že jsi byla v Indii. Takže hodně cestuješ?
Velmi ráda a hodně cestuju. Myslím si, že mi to dává daleko víc, než zavřít se do školy někam do jedné místnosti.
Takže jsi měla asi možnost pozorovat lidi v jiných zemích… Pozoruješ nějaké rozdíly mezi národy?
Určitě. Každý národ má svá specifika, svou kulturu, své tradice.
Přijde ti to někde uvolněnější třeba než tady?
Ne, já myslím, že můžeme být rádi, kde my žijeme. Musím říct, že se velice ráda vracím do Čech. Zvlášť do Prahy teda. Musím říct, že buďme rádi, kde žijeme.
Všimla jsem si, že na některých svých hodinách na začátek něco povídáš – například nějaký tvůj zážitek a tak. Proč jsi to začala dělat a kdy? I třeba proč jsi vlastně začala učit jógu…
Pro mě jsou právě inspirací učitelé, které mám. Protože co učitel, to jiná jóga. Mně se strašně líbilo, že jsem se setkala s učiteli, kdy tam bylo daleko víc než jenom ty pozice, cvičení, ale bylo tam i dechové cvičení a plus ještě nějaká ta myšlenka, nějaké moudro, ta zkušenost. Není to pokaždé. Je to, když cítím, že něco je a já bych to mohla dát dál, tak to řeknu, není to nic naučeného. Je to něco, co prožiju nebo prožívám nebo něco řeším nebo jsem přečetla a vím, tak se chci s vámi podělit o to.
A jak jsi na to přišla vlastně, že budeš učit jógu?
No to jsem byla na Bali. Měla jsem tam soukromé lekce jógy s jedním velmi letitým učitelem, který učí už asi 50 let. On přišel na tu privátní hodinu se svým asistentem, který nás, tedy mě, opravoval. Přišel během té hodiny ke mně třikrát, dal ruce k sobě, poklonil se a řekl mi anglicky: „You can be yoga teacher.“ – Ty můžeš být jógovou učitelkou. A v tu chvíli jsem začala přemýšlet o tom, že by mě to hodně bavilo a zajímalo. Takže jsem se vrátila, vzala jsem si u své učitelky privátní hodiny, pak přišla ta škola a pak jsem začala poznávat světové učitele a tak. A pak mě ta má první učitelka „hodila do vody“, že mě najednou zavolala a řekla: „ Tak Evo, mohla bys za mě zítra učit hodinu?.“ A já jsem si říkala: „Ježiši!“ Ale zkusila jsem to, samozřejmě to bylo strašné, protože ona je ještě hodně oblíbená a zkušená, takže to nebylo jednoduché učit její žáky. No a takhle jsem začala.
A zase je to o tom nebát se do toho jít. Přemýšlela jsem sama v sobě, jestli na to budu mít, i se to naučit. Ale ono to šlo docela samo a přirozeně.
Máš svou práci ráda?
Ano, miluju to, pro mě je to můj život. Je to pro mě velmi dobíjející. V momentální chvíli si neumím představit být bez toho.
I když je to fyzicky náročné?
No, musela jsem se naučit odpočívat. Vykompenzovat to a mít život v harmonii. Někdy tělo vyšle signál, že už je toho moc a to se musím zastavit a odpočinout si. Třeba na víc dní odjet a dát si odpočinek. Moc mě to ale baví, pro mě je to vše, ne jen ten pohyb, ale i setkávání se s lidmi, každý moment v životě. Všímám si víc svých reakcí, svého těla, jak se chovám, svých pocitů a emocí. Všímám si, jak se na svět dívám a jak to přijímám. Předtím jsem třeba na nějaké věci reagovala unáhleně a zavrhovala a odsuzovala. Teď nad tím přemýšlím a říkám si: „A proč se mi to děje, nebo proč to ti ostatní dělají, asi je to pro ně dobré…“
Při józe se také podíváš hluboko sama do sebe. A to pro každého není, Toho se spousta lidí může zaleknout - toho svého já, pravého já. Pak se třeba zalekne, přestane cvičit. Dostáváš se k sobě a není každý připravený to přijmout, protože každý máme své ego a můžeme pak narazit na něj.
Děkuji moc za rozhovor.