Rozhovor s Barborou Baronovou
Barbora Baronová
Novinářka, textařka, literární dokumentaristka, muzikantka.
Je držitelkou několika ocenění za knihu Slečny.
V roce 2012 založila nakladatelství wo-men orientované na umělecké knihy s genderovým zaměřením. Žánr, kterému se věnuje, se jmenuje literárně-fotografický dokument. Spolu s fotografkou Ditou Pepe a knižními grafiky vytváří knihy jako malá umělecká díla.
Báro, vedeš nakladatelství – dalo by se říci, že v jedné osobě… To je pro mnoho lidí nepředstavitelná věc. Co tě k tomu vedlo? Jaké byly začátky? A dá se tohle všechno v jedné osobě zvládat?
Já jsem vlastně původně nakladatelství vůbec mít nechtěla. Chtěla jsem se zabývat vlastní tvorbou a kreativní prací.
Když jsme dělali první knížku, tak jsem přemluvila svého přítele, aby rozšířil svůj živnostenský list
o nakladatelskou/vydavatelskou činnost. Nakladatelství jsem ale vedla já.
Asi po třech letech jsme pak dělali už více knížek, a to už jsem si založila společnost s ručením omezených. To už jsem věděla, že mě to docela baví.
Od loňského roku jsem začala dělat projekty, kde je autorem někdo jiný a já jsem "pouze" v roli editorky, respektive nakladatelky...
Aha, takže první projekty byly tvé vlastní?
Ano, přesně tak.
Nakladatelská činnost je velmi náročná práce. Práci, která mě dosud živila, jsem eliminovala na naprosté minimum.
Nakladatelská práce je velmi náročná - zprodukovat lidi a vše okolo. Na každé knížce dělá odhadem přes 20 lidí. Ono se to nezdá, ale je to tak. Zvláště fotografické knihy nebo ty více artové.
Je to natolik vysilující a náročné na čas, že se v příštím roce chci věnovat už zase jenom našim projektům.
Je to velký managering tedy…
Ano. Teď jsem dělala jednu knížku za rok. Letos dělám výjimečně dvě. A jsem naprosto vyřízená.
Ve standardním nakladatelství je skupina lidí a ti se dále zabývají pouze určitou částí z produkce celé knihy.
Já jsem ale na kooperaci celého procesu sama.
Získali jste jako nakladatelství několik cen za vaše knihy. Můžeme zmínit letošní ocenění Magnesia Litera
a další i zahraniční ocenění. Ty jsi ale zmiňovala, že nakladatelská činnost není ta, co tě živí. Jak to tedy vlastně je?
Mě živí vlastně reklama. Vezmu nějakou zakázku, na které třeba týden pracuji. Mám za ni nějaké minimální peníze, které potřebuji na nájem, pojištění a tak dále. A ve zbytku času, který si reguluji, se zabývám knihami. Do toho vlastně ještě dělám vlastní dokumentární práci – s Ditou máme rozděláno několik autorských projektů.
Jak je to tedy v České republice se získáváním grantů na nakladatelskou činnost a podobné?
My jsme udělali v začátcích takovou chybu… Já jsem se grantům nebo nějaké sponzorské činnosti vždycky bránila, protože jsem si říkala, že když žijeme v kapitalistické společnosti, tak že to funguje tak, že člověk něco prodá a má z toho nějaký zisk… Ono je to ale ve skutečnosti tak, že cena knihy se odvíjí od několika faktorů.
Uvedu příklad – velmi zjednodušeně: když kniha stojí 500 Kč, tak 250 Kč jde distributorovi. Já tedy mám 250 Kč, za které to musím vyrobit a zaplatit ten tým dvaceti lidí, také daně a tak dále. Aby nakladatel na knížkách nějak zásadně vydělával, měl by ceny trochu našponovat. Ale když budu knížku prodávat za tisíc korun, tak si ji nikdo nekoupí.
Já jsem do začátku přistupovala ke kalkulacím trochu naivně. Loni jsem ale našla tři úžasné kolegyně, které mi pomáhají psát granty.
Teď jsme jich několik získali. A to je naprosto skvělé, protože nám to pomůže zaplatit třeba tisk.
Ano, je třeba říct, že vy jste originální v tom, že vaše knihy jsou jakési umělecké artefakty…
Ano. Naše knihy často procházejí ruční prací.
Odkud se vlastně zrodil tento nápad – dělat „nestandardní“ knihy?
Ta myšlenka vzešla od Dity (fotografka Dita Pepe), se kterou spolupracuji. Na té první knížce Slečny jsem začala dělat v roce 2008, ale já znám Ditu asi od roku 2009/2010. A ona mi tenkrát říkala, že se mnou chce spolupracovat, ale že chce, aby ty knížky vypadaly fakt dobře. Zkrátka, že pokud na knížce děláme 4 roky, tak by výsledek měl stát opravdu za to.
A s každou další knížkou vidím, jak moc je to super.
Je tam ale velice náročné najít tu míru mezi tím, co je účelné a co není.
Je něco v životě, co považuješ za opradu důležité?
Jsou to dvě věci.
Tou jednou věcí je čas.
Zdá se mi, že v dnešní době spousta lidí nezná tu skutečnou hodnotu času, nebo na ni zapomíná. Myslím, že kupříkladu spousta mladých lidí tráví mnoho času na sociálních sítích a ten čas, kdy mohou být venku či
s přáteli, se jim ztrácí. Za padesát let se třeba ohlédnou zpátky, ale už to bude pryč. Málo využívají možností, které v mládí mají.
Druhá věc je podle mě – snažit se mít s lidmi dobré vztahy.
Myslím, že i to naše nakladatelství se dostalo nakonec tam, kde je, i tím, že se celou dobu snažím mít se všemi lidmi dobré vztahy. Samozřejmě, že to nejde zcela vždy. Ale snažím se o to.
Je něco, co bys vzkázala dnešní mladé generaci lidí?
Asi to – aby se snažili uchopit ten čas.
Zkusím to říct více srozumitelně… Když má člověk v tu chvíli, ve které se v životě nachází, nějakou schopnost nebo dar, tak by se měl snažit využít všechno pro to, aby s tím dobře hospodařil. Protože za rok nebo za deset let takovou možnost třeba už nikdy mít nebude.
Je dobré zanechávat nějaké stopy.
Děkuji moc za rozhovor.