Rozhovor s Ondrou Hníkem
doc. PhDr. Ondřej Hník, Ph.D.
Vysokoškolský pedagog a spisovatel. V letech 2006 - 2009 také učitel ZŠ. Dlouholetý lektor domu dětí a mládeže. Zastánce zážitkového přístupu ve výuce na všech typech a stupních škol.
Milovník dobrého vína, tance a života.
Na poli literatury se věnuje próze a poezii, a to i poezii pro děti. Publikuje v literárních časopisech a almanaších, pravidelně předčítá na autorských čteních. Působí také v autorské dvojici Ondřej Hník & Radovan Rybák a v tvůrčí skupině básníka, překladatele a herce Jiřího Weinbergera, vystupuje rovněž s básníkem Aloisem Marhoulem.
Je autorem sbírek básnických sbírek pro dospělé Přijel jsem zasadit strom (Praha: Bertoni, 2006), Můj Betlém (Ústí nad Orlicí: Pipex, 2012), povídkové knihy pro dospělé (Poslední noc s M.) a básnických sbírek pro děti Myší výprodej! (Plzeň: Fraus, 2009), Malý pražský chodec (Praha: Albatros, 2013) a Malý český poutník (Praha: Albatros, 2014). Je také autorem řady odborných publikací, jeho poslední odbornou knihou je Didaktika literatury: výzvy oboru (Praha: Karolinum, 2014). Od roku 2005 získal patnáct ocenění na literárních soutěžích, v roce 2014 získal také výroční cenu Albatrosu.
Ondro, jak nejlépe bych tě mohla představit? Jak Ty sám se vlastně vidíš?
Já se vnímám vlastně přes to, co mě opravdu baví, a co dělám rád… Já hrozně moc rád píšu a úplně nejvíc ze všeho nejraději píšu pro děti. Pak je jen malinkatý stupínek a pak je tvorba pro dospělé. A hrozně rád tancuju. Dřív jsem tancoval závodně, intenzivně a žil jsem tím. Dodneška mi k tomu zůstal vztah, i když už netancuju tolik, tak pořád mě to neskutečně baví a naplňuje. A to i učení tanců, a i když je to třeba jen pro začátečníky či základní kroky tanců.
Tak nějak obecně bych řekl, že mě hodně naplňuje tvořivá činnost. To, co je tvůrčí a tvořivé, mi dává sílu do života a projasňuje mysl. Neumím to lépe říct. (pousmání)
Naopak věci netvůrčí mě nikam neposouvají a drtí mě. A když je to vyplňování nějakých dokumentů a administrativních věcí, tak mám pocit, že nežiju. A když můžu psát nebo tancovat, tak žiju.
Zmínil jsi, že Tě nejvíc baví psát pro děti. Proč zrovna pro děti?
No, ještě před několika lety, vlastně poměrně nedávno, jsem to neměl takhle vnitřně rozdělené na tvorbu pro děti a tvorbu pro dospělé. Bavilo mě prostě psát a tvorba jako taková. Ale v poslední době jsem si uvědomil, že psát pro děti je v podstatě víc, než psát pro dospělé. A to v tom, že děti teprve budou těmi dospělými. A že mají vlastně víc možností toho udělat a víc možností změnit k lepšímu současný svět. A tak nějak mi to přijde pak záslužnější. A tím neříkám, že by dospělí už nic nezmohli nebo podobně, to rozhodně ne. Ale cítím to jako něco hodně smysluplného a takovou jako výzvu v tvorbě. Také vím, že mám v přemýšlení hodně blízko dětem. Často vůbec nerozumím mnohým dospělým, ani současnému světu, co vlastně po lidech chce. A i tím tedy, že mám k dětem takhle blízko, tak pro ně rád píšu.
Ty jsi také strávil nějakou dobu ve školství, možná i poměrně dlouhou… Jak se Ti české školství vlastně jeví? Dělal bys něco jinak?
No to teda! Já tedy začnu jinak, než tím, co mi vadí…
Já si moc vážím práce učitele. Myslím si, že na učiteli toho leží hodně a že ten, kdo si vybral tuhle profesi, tak že je to něco výjimečného. Že ten člověk se cítí k tomu povolaný nebo si ho k tomu i třeba nějaká vyšší vůle vyvolila a on to třeba ani neví, nebo to ví, to je jedno. Že je to hodně taková duchovní práce a záslužná. Myslím, že učitel možná toho přináší společnosti víc než poslanec, soudce či prezident. To si opravdu myslím. Nic proti poslancům, kteří to dělají dobře. Nic proti soudcům, kteří slouží spravedlnosti. A nic proti prezidentům, kteří reprezentují zemi… Ale opravdu si myslím, že jeden obyčejný učitel, ať už je to v mateřské škole, základní, střední nebo vysoké škole toho dělá víc než tyhle nebo jiné tzv. prestižní profese. To jen chci říct k té osobnosti učitele. Samozřejmě jsou dobří a špatní učitelé, tak jako dobří a špatní poslanci a tak dále.
Chci ale říct, že dnešní společnost moc v učitele nevěří a moc toho do nich nevkládá. A mimo jiné se to odráží také v tom, jak je učitel ohodnocen. Když učitel bere méně než dělník…Opět - nic proti dělníkům, dělníky nutně potřebujeme, řemeslníky nutně potřebujeme… Ale když má učitel míň než oni, tak to není v pořádku. Učitel do toho vkládá hodně energie, musí se déle připravovat. A myslím, že by v tom měla být větší spravedlnost. Nevidím zkrátka žádný racionální důvod, proč učitel bere míň, než poslanec a míň než soudce a míň než řemeslník a dělník. Mrzí mě, že do školství jde tak málo peněz.
Ačkoli nejsem materialista, a nemyslím, že to pouze stojí na penězích, tak mám ten názor, že kdyby se do školství dalo víc peněz, tak by to vypadalo úplně jinak.
Učitel by měl lepší zázemí, učil by méně hodin, nekonal by dozory… Především by bylo méně dětí ve třídě, učitel by nevykazoval, nepapíroval…
Možná by i vymizela otrávenost učitele…
Přesně tak. A méně by se to přenášelo na ty děti… A to se pak vsakuje do celého systému. Takže i když nejsem materialista a už vůbec nejsem ekonom, tak si myslím, že by tohle pomohlo.
Také jsem se dočetla, že propaguješ a zastáváš tzv. zážitkový přístup ve výuce. Co to vlastně znamená?
Ano, mám ho rád, propaguju ho a osvědčil se mi.
Když to mám vysvětlit zcela polopatě, tak řeknu, že je to vlastně takový opak toho tradičního přístupu. Kdy učitel je tzv. ten chytřejší a žák je tzv. ten hloupější. Kdy se učitel postaví před děti a teď jim to prostě začne povídat. Jak je to správně a tak podobně. A v podstatě tedy přednáší. To se málo děje v mateřské škole, ale už se to děje na prvním stupni základní školy, kdy se učitel staví do role toho, který toho ví víc. A to je od prvního stupně základní školy až po vysokou školu. A to je špatně.
Tím se vlastně zabíjí ten tvořivý potenciál v dětech a studentech. Protože oni jsou ochuzený o to poznávání a tu radost z poznávání, objevování a rozkrývání cest, kudy vede poznávání.
A zážitkový přístup je vlastně tedy něco jiného. Tady učitel objevuje s těmi dětmi. Je ve stejné pozici. Není nikdo víc než děti. Učitel dává hodně důraz na proces poznávání. Nejde o výsledek, ale o ten proces. Ať už je to matika, čeština nebo přírodopis, jde nám o to objevování a proces.
Klasicky třeba v literární výchově na střední škole to probíhá tak, že učitel si stoupne před děti a vykládá o spisovatelích a o literárních směrech a co se odehrává v knize, a tedy přednáší. Ale v tom zážitkovém přístupu to nesděluje. Tam učitel nechává, aby si to děti nacházely a hledaly samy, nebo jim pomáhá, aby aspoň nějaké úsilí prováděly ty děti.
Nejsem extremista a vím, že na všechno žáci nepřijdou, ale jde o to, aby všechno dopředu učitel neřekl. Zhruba o to tam tedy jde.
Píšeš knížky a básně. Dočetla jsem se správně, že jsi také členem Obce spisovatelů? Co to vlastně je za organizaci?
Teprve nedávno jsem se stal členem Obce spisovatelů. A je to takové profesní sdružení, které sdružuje spisovatele v České republice. Na Slovensku třeba mají něco obdobného. A tak jako se sdružují doktoři, právníci a tak dále, tak i spisovatelé pocítili tuhle potřebu.
Myslím, že je to dobře, protože to přirozeně vytváří prostor pro to, aby se tam spisovatelé setkávali a říkali si, co je trápí, co je obšťastňuje, jak tvoří a co teď tvoří a co jim vyšlo za knížku a tak. A to vlastně drží pospolu spisovatele a tím to i udržuje jakousi platformu pro to, aby se dál rozvíjela spisovatelská kultura. Aby se spisovatelé mohli vymezovat, existovat a třeba se i bránit proti něčemu a podobně.
Myslím, že právě na stránkách Obce spisovatelů jsem narazila na Tvou reakci na Petru Hůlovou, kde šlo o téma kvalifikaci spisovatele…?
Ano. Jmenovalo se to Spisovatel a jeho kvalifikace. A byla to taková polemika se spisovatelkou Petrou Hůlovou. A to neznamená, že bych proti ní něco osobně měl. Nic jsme si navzájem neudělali, já ji respektuju.
Šlo tam o to, že můj kamarád, básník Lojza Marhoul o sobě napsal či sdělil, a má to i leckde ve svém medailonku, že je mimo jiné „milovník vína a jedné ženy“. A Petra Hůlová se nechala slyšet, že to je pro spisovatele trošku málo jako kvalifikace. Tak jsem se teda musel ozvat. Chtěl jsem se zastat svého kamaráda Lojzy Marhoula, ale nejen jeho. Chtěl jsem se také vymezit vlastně proti tomu, co tam řekla jako principiálně.
Jde o to, že… co je to kvalifikace? Už vůbec kvalifikace básníka…Jako profesní životopis nebo profesní vybavenost? Nebo co by měl umět básník nebo spisovatel? To mi přišlo tedy zajímavé. Tam to samozřejmě nejde vymezit. Literární náměty se čerpají ze všech oblastí života. Kominík přece může být vynikající spisovatel. Nebo truhlář vynikající spisovatel a někdo jiný mizerný spisovatel. Tam nejde o profesní kvalifikaci a asi ani ne o vzdělání. Tam tedy bylo napadnuté i to, že on je „milovník vína a jedné ženy“, tak to je ale přece krásná metafora a slovní hříčka a to pravděpodobně ta Petra Hůlová nepochopila. A zarazilo mě to, že to nepochopila, když je spisovatelka. Tak to si myslím, že v kvalifikaci každého spisovatele by právě mělo být, že odhalí slovní hříčku či metaforu, aby odhalil obrazné vyjádření a odlišil ho od doslovného. Ale opravdu nic proti Petře Hůlové.
Proč vlastně píšeš?
Píšu z nutkání psát. Když mám, ale i když nemám před sebou papír a tužku, tak mě to nutí psát. Když třeba jedu v tramvaji, tak mě to nutí v hlavě vytvářet básničku anebo základ pro povídku. A je to i nutkání spojené s tím pocitem, že k tomu tady tak trochu jsem, abych tvořil. Něco mi říká: tvoř, máš tvořit, tak já tvořím. (pousmání)
A o čem píšeš?
Píšu o životě. Snažím se psát jednoduše. A dopředu vím, že některé spisovatele a literární kritiky by mohlo znepokojovat, že to je pouhý přepis reálných událostí. Nebo - může to vyvolávat dojem, že to je pouhý přepis reálných událostí a nic tam k tomu není přidané. Chápu, že to znepokojuje spoustu lidí. Ale já jsem rád, že je to znepokojuje. Protože řada těch věcí, které se tváří, že jsou reálné, tak třeba reálné jsou a třeba taky nejsou. Třeba je to úplná fantasmagorie a jenom to vypadá, že je to autentické. A řada z nich má reálný základ, nebo jsou reálné, ale to nejde odhalit a to mě právě baví. A bavím se tím, jak na to lidi nahlížejí. (smích)
Vím také, že rád cestuješ. A pravidelně do Mexika, je to tak? Proč sis to tam zamiloval?
Teď už tolik ne, teď nejsou penízky.
Ale ano. Mám to tam rád proto, že tam mám kamarády a ty lidi mám rád taky. Ale mimo to také proto, že mi to tam přišlo takové domácí a známé. Pravděpodobně jsem tam jeden z minulých životů žil nebo byl nebo něco takového.
Já když jsem se tam octnul, tak mně to přišlo, že je tam obrovské množství takového štěstí a radosti. V mexické hudbě je obrovská radost! Také v jejich tancích, ty vyzařují obrovskou radost. Takovou jako i bezstarostnost. Všude se tam hraje a tancuje. To je něco, co mě ohromilo. A toho sluníčka a lidi jsou otevření, protože tam mají dostatek slunce. Měl jsem dojem, že tam jako víc tryská toho štěstí.
Co si myslíš, že je na světě nebo v životě nejdůležitější?
Tak to krásně navazuješ. Protože, jak jsme mluvili o tom Mexiku, tak já si myslím, že to je právě to - žít šťastně.
Nejdůležitější v životě je hledat štěstí. Ale ne nijak zoufale. Pro každého člověka to je to, že najdeš štěstí, že se v životě raduješ. A to i přesto, že žijeme tady na planetě Zemi, kde je spoustu věcí neradostných a krkolomných a absurdních. A i přesto si myslím, že by tady člověk měl nacházet ty radosti a radovat se.
To je důležité, to dokáže prozářit člověka. A to i metaforicky toho, co žije ve tmě.
Je něco, co bys vzkázal mladé generaci, co je teď tady na světě?
Aby si šli za svým.
Aby si šli za svými sny, za svými vizemi. Aby si šli za svým štěstím.
Aby nevěřili tomu, co se jim říká. Aby nevěřili všemu, co se jim říká v televizi, rádiu a všemu, co se jim říká ve škole a co se jim říká tak nějak všeobecně.
Aby si to dokázali filtrovat, aby cítili. Aby mysleli. Aby mysleli nejenom hlavou, ale taky srdcem, protože srdce je vyšší vědomí, vyšší mysl. Řídit se srdcem a jít za svým.
Děkuji moc za rozhovor.
Také děkuji.